Takmer štvrťstoročie boli Jakub a Matěj Smržovci súčasťou motocyklových pretekov a do sŕdc českých a slovenských fanúšikov sa zapísali zlatým písmom aj ako pokračovatelia odkazu Jardu Huleša, prvého novodobého pretekára z našich končín, ktorý svojou účasťou na majstrovstvách sveta nadviazal na zlatú éru Frantu Šťastného, Gustava Havla, Bohumila Stašu, Františka Srnu, Stanislava Malinu, Petra Baláža a ďalších.

Keď v polovici 90. rokov začínali svoju kariéru vtedy mladučkí Jakub (1983) a Matěj (1984), bolo zrejmé, že títo chalani by to mohli dotiahnuť ďaleko. Ich otec Martin, ktorý takisto jazdil preteky motocyklov, túžil, aby to jeho dvaja synovia dotiahli ďalej ako on a táto túžba sa mu aj splnila. Práve vďaka Hulešovi, Smržovcom, Peškovi, Abrahamovi, Ježkovi, Hanikovi a ďalším je dnes Česká republika aj napriek nie práve ružovej finančnej situácii vo svete motocyklového športu pojmom. Tie roky aktívnej kariéry bratov Smržovcov ubehli ako voda, no za nimi sa skrýva mnoho radosti nielen samotných pretekárov, ale aj desiatok tisícov ich fanúšikov, ktorí nezabudnú na ich úspechy na majstrovstvách Európy, či majstrovstvách sveta, kde neraz bojovali nielen o body, ale dokonca o prvenstvá!

Nezabudnuteľné zostane piate miesto Jakuba na zmoknutej veľkej cene v Holandsku v roku 2001 v triede 125 cm³, či ďalšie umiestnenia v top 10 v tom istom roku, či už v Nemecku, alebo po krásnom a tvrdom boji s Jardom Hulešom v Brne. Takisto jeho skvelé výkony v kvalifikáciách svetového superbikového šampionátu spojené s pódiovými výsledkami v pretekoch. Pre slovenského fanúšika zostanú nezabudnuteľné aj preteky MS Endurance v roku 2008 v Katare, kde Jakub pomohol k  prvému pódiu slovenskému tímu Maco Racing. Vrcholom Matějovej kariéry bolo víťazstvo na pretekoch svetového pohára FIM Superstock 1000 v roku 2008 v Magny Cours. Nejeden fanúšik si vtedy spomenul na preteky na Hungaroringu niekoľko rokov predtým, kedy jeho bezvládne telo ležalo v únikovej zóne okruhu Hungaroring na podujatí šampionátu Alpe Adria… Rovnako nezabudnuteľné sú aj Matějove víťazstvá v medzinárodnom nemeckom šampionáte IDM a ďalšie úspechy…

V súčasnosti sa Smržovci pokúšajú pomôcť českej „silnici“, najprv v súkromnej Smrž Academy a v súčasnosti už aj ako oficiálni predstavitelia výkonného výboru cestných pretekov v najvyššom orgáne motocyklového športu našich západných susedov, Autoklube Českej republiky. V úlohe funkcionárov nováčikmi, hodnotiť napĺňanie ich programu si preto necháme na dobu budúcu. Keďže sa však tento rok obaja rozhodli definitívne ukončiť aktívnu kariéru, napadlo mi, že je to ten správny čas na bilancovanie uplynulého štvrťstoročia, kedy patrili do úzkej jazdeckej špičky nielen v strednej Európe. Som preto rád a vážim si, že prijali moje pozvanie pre nasledujúci rozhovor venovaný všetkým čitateľom portálu Moto-cup.sk.

Kubo, Matěj, aká je vaša celkom prvá spomienka na motocykel vo vašom živote?
Jakub: První bude určitě tátův Metalex, na kterém závodil. Pak ještě Pionýr předělaný na krosku, co nám udělal táta a první silniční byl Pelas Pipo 50.
Matěj: Pamatuji si, jak jsme s tátou po večerech dělali „pincka“. Vařilo se, brousilo, upravovalo a byla to po domácku dělaná kroska. Pak nám taťka koupil Kawasaki KX85 a další a další…, bylo toho víc, ale první motorka byla určitě Jawa Pionýr!

Spomeniete si dnes na svoje prvé preteky? Kde to bolo, na čom ste jazdili a ako sa vám darilo?
Jakub: Na Slovensku na letišti, myslím v Lučenci, kde jsem vyhrál, brácha byl druhý a Jaro Černý třetí.
Matěj: Je to tak, první závod byl na Slovensku na letišti. Kuba byl první a já druhý. Jakub startoval na motocyklu Pelas Pipo 50 a já na motorce dělané u pana Stloukala. Byly to takové polotovary, které pak táta dodělával.

Váš otec Martin bol tiež motocyklovým pretekárom. Nútil vás oboch spočiatku do pretekania?
Jakub: Vůbec ne, vzniklo to tak nějak samo. Tátovo závodění jsme registrovali, ale tehdy nebyla doba, že by existovaly akademie a člověk mohl někam přijít a jezdit. Samozřejmě jsme k motorkám jako většina kluků tíhli. Celé to vlastně začlo „blbnutím“ na krosce, pak tréninky na ploché dráze, kam nás přivedl pan Holub a nakonec vznikl v Budějcích 1. Motorsport Klub, kde táta a jeho 2 kamarádi (Taušek a Glaser) dostali „funkce“ a my spolu s Kubou Glaserů a Honzou Tauškem začali jezdit.
Matěj: Nenutil nás do ničeho, určitě ne ze začátu. Po letech přišla samozřejmě puberta a to musel táta trochu přitvrdit. Hráli jsme také fotbal, házenou a bylo jen na nás, jaký sport si vybereme. Motorky vyhrály!

Ako ste spolu v detstve ako bratia vychádzali, prevládali spory, alebo kamarátstvo?
Jakub: Tak samozřejmě, jako všichni kluci jsme se pořád bili, měli nějaké spory, ale už od mala nás táta učil držet spolu a ať se stalo cokoliv, brácha je zároveň i nejlepší kámoš. Ale zabil bych ho asi tak každý třetí den a každý druhý den ho nesnáším 😀
Matěj: U nás nikdy nebyl žádný vážný problém. Táta nás od mala vedl k tomu, že pokud budeme jako bráchové držet spolu, dokážeme všechno, stějně jako v té známé pověře 3 pruty Svatoplukovi. 🙂 Na pár věcí máme každý jiný pohled a nebo k nim každý jinak přistupujeme, ale umíme jeden druhého tolerovat a tak není problém. Rozhodně převládalo většinou kamarádství!

Keď ste začali jazdiť preteky, ako ste sa navzájom vnímali? Ako konkurenti, či bratia?
Jakub: V začátcích to byla taková dětská zábava a rivalita samozřejmě byla od začátků. Ale vždycky to bylo spíš takové hecování. Každý jsme šli v kariéře jinou cestou, takže naštěstí nebylo moc důvodů.
Matěj: Chtěl jsem být vždycky lepší než Kuba, ale málokdy se mi to podařilo. Mrzelo mě to, ale bral jsem to jak to bylo, bráchovi jsem přál jen to nejlepší a fandil mu!

Dokázali ste sa s bratom počas aktívnej kariéry niekedy pohádať kvôli otázkam okolo pretekov?
Jakub: Samozřejmě jsme si hodněkrát řekli kritický pohled na závody toho druhého a i když někdy se to neposlouchalo dobře, vždycky jsme to minimálně ve skrytu duše brali jako pomoc.
Matěj: Nikdy to nebyla hádka. Ano, výměna názorů, ale to je normální a bylo to někdy potřeba.

Úprimne, závideli ste si niekedy navzájom, napríklad po nejakých úspešných pretekoch toho druhého?
Jakub: Já bych mohl bráchovi celou kariéru závidět jeho náturu, která byla pro závody rozhodně lepší, než ta moje 🙂 Ta moje mi zase na druhou stranu pomohla v posunu do GP a posléze prosadit se ve WSBK. Ale myslím si, že jsme si vždycky přáli jen to nejlepší.
Matěj: Ano, trochu tam závist byla. Ani ne tak samotné výsledky, ale spíš možnosti a příležitosti. Jsem mladší a vždycky jsem byl ten druhý a ne vždycky jsem měl stejnou možnost nebo nám v rodiném rozpočtu zbylo dost peněz. V průběhu našich kariér se to ale vyrovnalo a s odstupem času mě to vůbec netrápí. Kuba si užil svoje a já zase svoje. Oba jsme žažili hodně a každý to měl svým způsobem jedinečné.

Kto bol vašim pretekárskym vzorom?
Jakub: Popravdě ani nevím, měl jsem v 90. letech hodně oblíbených jezdců, ale nikdy ne jednoho, kterému bych bezmězně fandil.
Matěj: Mick Doohan a později Rossi…, v pozdějším věku už jsem sportovní vzory asi ani neměl. Kolem 90. let to bylo čistě o závodění a bylo možné mít sportovní vzor. Dnes tomu tak není a proto se ani nemůže jednat o vzor, spíš o nějaký symbol nebo Instagram / Facebook star a to opravdu nemám. Dnes to není v hlavní roli sport, ale business.

Čo bolo vášmu srdcu bližšie, dvoj, či štvortakty?
Jakub: Vyrostl jsem na dvoutaktech a nejlepší motorka v té éře byla rozhodně 250ka, která ti nic neodpustila. Ale superbiky jsem si zamiloval a do dnes mám 2 favoritky – Ducati 1098 a Aprilia RSV4.
Matěj: Spíš mám rád 4-takty. Víc jsem na nich zažil a je to dle mého zábavnější motorka. Pravda je ale taková, že u 2-taktu jsem jezdil jen 125 cm³, což nikdy nebylo to TOP.

Vo svojej kariére ste dosiahli mnohé úspechy, ktoré z nich si ceníte najviac?
Jakub: Asi se nedá vyzdvihnout jeden, pro mě jsou to všechna umístění na stupních vítězů, ať WSBK nebo jedno v EWC v Qataru. A samozřejmě i pole position, titul vicemistra Evropy ve 125 cm³ nebo 3 české tituly. Postupem času si těchto začátků vážím čím dál víc, když vidím, jaké časy jsme tehdy jezdili a jaká byla v MČR nebo Evropě úroveň.
Matěj: Výhra FIM Superstock Cup 1000 v Magny Course, 2. místo v Monze a 3. Silverstone. Pak jsem 10x vyhrál IDM. Stocky a IDM SBK jsem vyhrál jako první Čech. To si myslím že je dobré a taky je fajn, že to tak i zůstane. 🙂

Ktoré preteky vo svojej kariére považujete za najhoršie?
Jakub: Těch bylo hodně 🙂 Ze začátků to byl určitě Most 1997, kdy se zabil před mýma očima Tomáš Hlavatka a pak samozřejmě ty neúspěšné, kdy jsem se zranil nebo třeba přišel o umístění na stupních vítězů.
Matěj: Maďarsko 2004 Alpe Adria. To byl moment který mi lidsky řečeno podělal kariéru.

Ktorý bol najhorší pád počas vašej kariéry?
Jakub: Pro mě asi Cadwell Park 2014, kdy jsem si komplikovaně zlomil zápěstí a bylo to první vážnější zranění. A pak taky Brands Hatch 2017, kde jsem mohl dopadnout hodně blbě…
Matěj: Právě ten Hungaroring 2004…

Jazdili ste na desiatkach pretekárskych okruhov, ktorý sa stal vaším najobľúbenejším?
Jakub: Já mám rád hodně okruhů, Phillip Island, Misano, Mugello, Most, Donington, Imola, Almeria, Rijeka, Brands Hatch, Assen a hodně dalších…
Matěj: Mam rád Assen, Monzu, Oschersleben, Magny Cours…., líbí se mi obecně různorodé a spíš rychlejší dráhy. I když to není jednoduché, snažil jsem se říkat si, že se mi líbí každá trať a zbytečně si neznepříjemňovat okruhy tím, že se na ně již dopředu nebudu těšit.

Naopak, ktorý okruh ste vôbec nemali radi?
Jakub: Nemám rád široké a nudné okruhy jako je Sepang, Brno, Šanghaj. Těch je taky hodně. Mě baví rychlé a plynulé okruhy.
Matěj: Salzburgring a Sachsenring…, to byl prostě průser! 😀

Keď človek jazdí na okruhoch, ktoré sú súčasťou klasických MS, či MS Superbike a vzápätí vstúpi do britského šampionátu, čakajú na neho dá sa povedať prírodné trate. Je to pre jazdca veľká zmena? Ako ste to prežívali, nemali ste strach?
Jakub: To je takový mýtus, že jsou to přírodní traťě 🙂 Pravda, jsou hodně jiné, než ty, na které jsme zvyklí a je tam někde o něco míň únikových zón. Ale jsou to pořád jen okruhy, klasické motodromy. Největší rozdíl tam dělá právě to, že tam nejsou klasické roviny, pořád někam zatáčíš a nebo jedeš přes nějaký horizont. Samozřejmě jsou na těch okruzích místa, kde nechceš spadnout 🙂
Matěj: Když jsem dojel poprvé do Oulton Parku a nebo Cadwell Parku tak narovinu říkám, že jsem vymýšlel jak týmu řeknu, že mám třeba angínu a nemohu startovat. 🙂 Pokud to člověk nezažije na vlastní kůži, vůbec netuší jak je to jiný, opravdu veliký rozdíl! Pak jsou ale v BSB dráhy, kde to ujde. Není to např. jako Brno „rovná a široká placka“, ale není to ani takový extrém jako zmíněné okruhy.

Čo hovoríte z pohľadu pretekára na náš okruh Slovakia Ring?
Jakub: Mám ten orkuh moc rád! Sice je to zrovna ten široký okruh, ale je členitý a není to taková ta klasika nových okruhů – rovina, vracečka. Poprvé jsem tam byl v roce 2011 nebo 2012 testovat na Effenbert Ducati, vím že bylo přes 30 stupňů a tehdy jsem jel 2:04,5, ještě s velkým horizontem za 2. zatáčkou. Loni jsem si tam navíc zajel s bráchou EWC, takže pro mě to je určitě jeden z oblíbených okruhů, kam se rád vracím!
Matěj: V roce 2018 jsem tam byl poprvé a moc se mi líbí. Není úplně jednoduchý a trochu jsem se tam v prvních jízdách hledal. Jakmile se ho člověk naučí, je to opravdu zábava. Určitě mohu jen doporučit! V EWC jsme tam s Karlem Hanikou a Kubou dojeli na šestém místě, takže rozhodně i skvělé vzpomínky.

Poďme trošku do súkromia. Hovorí sa, že keď má pretekár rodinu a narodí sa mu dieťa, tak časy na dráhe idú o desatinky k horšiemu. Bol to aj váš prípad?
Jakub: Podle mě to je drb, kteří vymysleli ti, co děti nemají a jezdí pomalu 😀 Samozřejmě člověk tím má určitou zodpovědnost. Ale pokud jsi na závodech, dostáváš za to zaplaceno, vždycky do toho dáš maximum a to poslední o čem bys přemýšlel je, jestli máš děti. Pokud se něco má stát, ta pravděpodobnost, že se ti něco stane na okruhu je o dost menší než v normálním životě. U mě to v posledních letech nebylo ani tak o dětech jako spíš o tom, že jsem to bral víc jako práci, než koníček. A ještě k tomu nebyl za posledních 8 let rok, kdy bych se s nějakým týmem nedohadoval o svou výplatu nebo mi nezůstali něco dlužit. Asi jediný tým z téhle doby byl PR Racing, kteří se chovali vždy perfektně!
Matěj: Závodění na nejvyšší úrovni je především o hlavě (motorky a zázemí mají všichni + – stejné). Pokud jezdce přepadne tíha odpovědnosti za rodinu, může se to stát. Dle mého názoru ale není pomalejší, spíš jen opatrnější. Tak jsem to měl já, prostě jsem si dával větší pozor na to co a jak dělám na dráze a určitě to bylo i díky tomu, že jsem nemyslel pouze za sebe, ale i za svojí rodinu.

Máte nejakú obľúbenú knihu?
Jakub: Mění se to podle toho, kterou zrovna dočtu 🙂 Ale mám rád sportovní knihy, například Emil Zátopek, Můj dlouhý běh od Dana Orálka, atd. Ze spisovatelů to je Kmenta a Hartl.
Matěj: Nemám oblíbenou knihu. Když chci, čtu a když nechci, nečtu. 🙂

Film?
Jakub: Těch je moc!!! Mám rád sportovní filmy.
Matěj: Obecně mám rád české filmy. Času moc na televizi není, ale když už, tak rozhodně český humor.

S českým humorom to máme rovnako, je to aj moja srdcovka. A čo hudba?
Jakub: Zase stejně, poslouchám téměř všechno.
Matěj: Poslouchám rád české a slovenské písničky, text kterému rozumím a mohu nad ním přemýšlet v rodném jazyce.

Hobby?
Jakub: Baví mě sport všeobecně, ale mezi moje hobby patří běh.
Matěj: Firma, manuální práce, relax.

Najlepší relax?
Jakub: Buď při běhu nebo s dětma.
Matěj: Doma, ticho! 😀

Jedlo?
Jakub: Mám všeobecně rád italskou kuchyni a pak maso. Máma dělala za komunistů na jatkách 😀
Matěj: Co dostanu pod nos, to sním. Vyrůstali jsme jen s tátou a na párcích, takže dobrá škola do života.

Nápoj?
Jakub: Pivo (Budvar), víno (Valihrach) a slivovice (Malenovice) 😀 … ale normálně piju buď vodu, colu nebo anglický čaj.
Matěj: Rozhodně pivo – Budvar.

Dokážete si nájsť tráviť čas ako bratia aj mimo prostredia motocyklového športu?
Jakub: Jasně, jsme spolu každý den ve firmě a o víkendech (pokud nejsou závody) jsme většinou spolu i s dětma.
Matěj: Trávíme společné dovolené s rodinami, zajdeme rádi na pivko, budeme bydlet vedle sebe až dostavíme a tak nějak už to ani jinak nejde. Zvyk je železná košile! 😀

Máte najazdených mnoho rokov vo veľkých svetových seriáloch, bolo ťažké urobiť definitívne rozhodnutie o ukončení kariéry?
Jakub: Toho jsem se vždycky bál, ale nakonec to bylo snažší, než jsem čekal. Pomohlo tomu zranění a celkově loňská sezóna, kdy kromě BSB v týmech nic moc nefungovalo, ať finančně nebo technicky. Pak přišla možnost vlastního týmu a to už byla taková poslední tečka. Ono po těch letech je i těžký hledat motivaci…
Matěj: Konec mojí kariéry se vlekl od roku 2016. To jsem se dostal do BSB a hned na prvních testech si obnovil staré zranení hlavy a pak už jsem víc bojoval s tím že bych měl závodit, než že bych chtěl závodit. Kdyby jsem v roce 2018 nenastoupil do EWC, byl by to konec už v roce 2017, kdy jsem jak jinak zase upadl na hlavu v půlce sezóny… Pouze jsem si to oddálil  o rok, nic víc. Měl jsem to s tím zdravím tak nahnutý, že jsem se nemusel těžce rozhodovat.

Keby ste sa mohli vrátiť o 25 rokov späť, urobili by ste niečo inak?
Jakub: Asi tak všechno 😀
Matěj: Ano, poslouchal bych všechny moudré hlasy jako hodinky a neměl bych pouze svojí hlavu…

Ako by ste zareagovali, keby sa vaše dieťa rozhodlo stať motocyklovým pretekárom?
Jakub: Nic, trochu s tím počítám a myslím si, že oproti mému taťkovi mám výhodu, že mám kontakty, jméno a zkušenosti. Je mi jedno, co bude dělat, ale hlavně aby něco dělal.
Matěj: Vzhledem k tomu, že od roku 2013 fungujeme ve Smrz Academy, máme prodejnu a servis motocyklů, tak by to asi nebylo žádné překvapění.

Ako je tomu vo vašej novej funkcii v Autoklube ČR, máte rovnaké názory na veci, alebo si čo to musíte aj vydiskutovať?
Jakub: Moje funkce je spíš poradní, ale ve většině věcí se shodneme. Brácha jakožto předseda VV Silnice závodil 20 let ve všech možných šampionátech, takže málokdo má takové zkušenosti. Asi jen já 😀
Matěj: Jak se říká, „co člověk, to názor“, ale jsme s Kubou u závodů vedle sebe od roku 1995 a na dost věcí máme podobný pohled. Všechno je o diskuzi a rád si vždy vyslechnu každý názor a nemusí jít pouze o Jakuba. Důležité je dělat rozhodnutí, které mají smysl a pomůžou sportu, který máme všichni tak rádi. Ukvapené a nebo náhodné změny nemám rád já ani Kuba, v tom si rozhodně rozumíme.

Kto je podľa vás zo súčasných mladíkov najväčší talent na českej motocyklovej scéne?
Jakub: To je složitý téma. Talentů je hodně, ale záleží, jak bude fungovat všechno kolem nich. Když budu brát naší Smrz Academy, tak je to určitě Míla Hřava. Z těch větších Salač, König, Řeháček, Vostatek… je jich o moc víc a nebudu dál jmenovat, abych někoho nevynechal a neurazil. Z těch ještě větších je to určitě Karel Hanika.
Matěj: Talentů je hodně a všechny bedlivě sleduju. To asi vše k tvé otázce. 😉

Prezradíte nám niečo zo svojich predsavzatí do roku 2019?
Jakub: Aby silnice u nás v ČR i na Slovensku šla nahoru, fungoval nám tým v WSSP300 a v první řadě jsem měl zdravé děti.
Matěj: Zásadně si předsevzetí už léta nedávám. Když jsem to dělával, vždy to bylo všechno jinak a o to víc mě to mrzelo. Přeji si jediné, dělat všechno s čistou hlavou a mít radost a čisté svědomí z odvedené práce. Nebudem-li se bavit o závodech a práci, tak samozřejmě zdravá a fungující rodina!

Chlapi, ďakujem vám za rozhovor a za tie krásne roky, kedy ste robili radosť nám, fanúšikom, a držím palce, nech sa vám darí a nech je vaša nová práca ku prospechu motocyklového športu v celom našom regióne.
Jakub: My taky děkujeme za rozhovor.
Matěj: A přejeme ať se daří a webovky fungujou dle představ.

Zhováral sa Richard Karnok
Foto: archív bratov Smržovcov