Letošní sezóna IRRC pokračovala o uplynulém víkendu v německém Schleizu a Petr Najman tu zažil náročný víkend. Před závody se rozešel s týmem, takže musel narychlo připravit svůj stroj a o víkendu se navíc sešla zajímavá souhra okolností.
Páté kolo a zároveň předposlední závody letošní sezóny Mezinárodního road racingového šampionátu (IRRC) se odjelo na konci srpna v německém Schleizu. Petr Najman sem přijížděl na průběžném druhém místě po domácích závodech v Hořicích. Krátce před závody v Německu se rozešel s týmem, se kterým pro závody IRRC spolupracoval v posledních letech, takže musel narychlo najít náhradní řešení. Připravil svou motorku, se kterou už neměl žádné plánované závody, sbalil rodinu a věrné mechaniky a vyrazil bojovat o další důležité body do hodnocení. V pátek se musel vypořádat s přehráním elektroniky, což s velkou pomocí spousty lidí zvládl a mohl tak v sobotu vyrazit na závodní trať. Bohužel i kvůli tomu neměl ideálně nastavenou motorku a následný pozdní výjezd do druhého závodu způsobily, že to byl těžký víkend. I přes to nakonec ze Schleizu odváží nejvíce bodů, co tu kdy získal.
Průběžné výsledky IRRC: https://www.irrc.eu/current-season/results/results-ssp
Petr Najman
„Ve Schleizu nás čekaly předposlední závody této sezóny IRRC. Po závodech v Hořicích a asi ani ne pět dní před těmito závody jsem ukončil spolupráci s týmem PSB. Musel jsem dát dohromady svůj tým a motorku na dojetí sezóny. Všechno bylo narychlo. Svou Ducati jsem neměl připravenou, protože už jsem nepočítal, že s ní letos někde pojedu. Ve čtvrtek jsme ji oživili a vyrazili s vlastním týmem a rodinou do Schleizu. První den jsme měli k dispozici volné tréninky, ve kterých jsem zajížděl slušné časy. Ztrácel jsem jen přibližně půl vteřiny od svého rekordu na této trati. Hledali jsme hlavně nastavení motorky, protože s ní nemám žádná data z okruhů IRRC. Ladili jsme převody a nastavení, ale pocit jsem měl dobrý. V pátek ještě před volnými tréninky jsem absolvoval technickou přejímku a vše bylo v pořádku, ale po pátečních trénincích přišel technický komisař zkontrolovat verzi elektroniky. Musel jsem ji přehrát na novější, jinak že nemůžu jet. Ti z vás, kdo to znáte, tak víte, že to není jednoduchý proces. Měl jsem z toho velkou hlavu a začal to řešit. Díky tomu, že měl Gary Johnson s sebou kabel na přehrávání firmwaru, protože to je věc, která se běžně nedělá, jsme se do toho mohli pustit. Jiné datové kabely nejsou pro tuto operaci vhodné. Nicméně poté jsme stejně nevěděli, jak na to. Pomocí video návodů, lidí, kluků v depu, mechaniků od Emila Krchňavého a všech, co o tom něco věděli, jsme s tím postupně hýbali kupředu. Každý přiložil svým dílem, a nakonec jsme měli přehranou jednotku, nahranou strategii i mapu, ale nefungoval nám displej. S tím nám pomohl jeden německý telemetrista, který nás přes videohovor navedl k aktualizaci displeje. Asi po čtyřech hodinách těžkého IT jsme přehráli motorku, která i vrčela a fungovala. Tímto chci všem, co mi pomohli, poděkovat. Dopadlo to dobře, ale už jsem nevěřil, že to dáme. Bylo to hodně stresující, ale zvládli jsme to!
V sobotu jsme díky tomu všemu vyrazili do první kvalifikace. Na motorce jsme nechali starší pneumatiky, ale podařilo se mi zajet 1:31,2, což stačilo na průběžné páté místo. Očekával jsem, že ve druhé odpolední kvalifikaci zrychlím. Dali jsme nové pneumatiky a čekali, až vyjedeme na trať, ale začalo pršet. Tato kvalifikace tak byla k ničemu, protože se nedalo zrychlit. Sobota skončila ziskem páté pozice na startovním roštu a v IRRC jsem byl třetí, protože tam byli ještě dva jezdci na divokou kartu.
V neděli bylo hezké počasí a vyrazili jsme do prvního závodu. Do něj jsem dobře odstartoval a držel se kolem pátého místa. Pátý jsem jel celý závod, ale v posledním kole na cílové rovince mě asi o půl metru předjel Matěj Vít, takže jsem dojel šestý celkově a čtvrtý v IRRC. To mě mrzelo, ale cítil jsem, že máme nějaký problém s motorkou. Na trati bylo dost stop od oleje, takže jsem nemohl jezdit ideální stopu a podle dat jsem zjistil, že přehráním firmwaru se snížil o 10% výkon a tím pádem mi ani neseděl převod, který mi seděl předtím. Byl to horší výsledek, ale byl jsem rád, že jsem závod dokončil a získal body. To bylo nejdůležitější.
Před druhým závodem bylo zdržení a my čekali na výjezd na trať. Kvůli tomu, že jsme na závody přijeli později než jindy, tak jsme byli v horním depu. Všichni do Schleizu jezdí o den dřív, ale to jsme nestíhali kvůli tomu všemu, co se předtím dělo. Před každou jízdou vše ohlašoval rozhlas – první hlášení, druhé hlášení a třetí poslední volání pro výjezd na trať. Tím, že byl posunutý harmonogram, tak jsme čekali, až uslyšíme volání z rozhlasu. Bohužel nic nehlásili a najednou jsme slyšeli vyjíždět motorky na trať. Okamžitě jsem sedl na motorku a vyjel, ale nestihl jsem nájezd. Byla červená vlajka a do zahřívacího kola jsem musel vyjet z boxové uličky a kvůli tomu jsem musel startovat z posledního místa.
Nebylo vůbec jednoduché se přes všechny dostat. Bojoval jsem, co to šlo a z pětadvaceti jezdců jsem dojel desátý celkově a osmý v IRRC, takže jsem urval alespoň nějaké body. Rozhodně jsem nezískal tolik, kolik jsem potřeboval, ale na druhou stranu si nakonec ze Schleizu odvážím nejvíce bodů, za poslední roky. Jeden rok jsem měl pád a další rok jsme měli technické problémy, takže nakonec tento víkend po tom všem dopadl bodově nejlépe. Po závodě jsem šel nefungování rozhlasu řešit s organizátorem. Celý víkend to fungovalo a spoléhali jsme se na to a pak to před závodem vypadlo. Přijde mi, že se tento víkend udála spousta zajímavých náhod. Začalo to nutnou změnou MecTroniku, ale poté už mě motorku nikdo nekontroloval, a následnému výjimečnému vypadnutí rozhlasu.
Závěrem chci moc poděkovat všem, co mi s víkendem pomohli. Nikdo neočekával, že se takhle ke konci sezóny rozejdu s týmem. Nikdo neváhal jet se mnou a pomoct mi. Ať už to byli kluci mechanici – Tomáš a Matys, dále i moji rodiče a přítelkyně a sponzor. Všichni jeli a neváhali mi pomoct tento víkend zvládnout. Vážím si také podpory všech sponzorů, co se týče rozhodnutí skončit s týmem, navíc přišla i nová nabídka na příští sezónu. To je ale ještě hodně ve hvězdách a uvidíme, co bude příští rok.“
Sledujte Petra na sociálních sítích, kde informuje o své práci i závodech:
Facebook: https://www.facebook.com/PetrNajman69/
Instagram:
No, jo, no, to celí Němci, akurátní, jako vždycky, pořádky by chtěli dělat v celé Evropě, ale s tím svým mrdníkem, co tam mají si neporadí.
Zvlášť ta pro ně signifikantní snaha dělat pořádky je popadne, když z někoho mají strach, nebo v něm vidí konkurenci a to zvlášť, když je to u nich doma…
To mě připomnělo když před rovnými 20-ti léty jsme jeli na Schleitz na závody veteránů ve třídě do r. 1978, kterých se zúčastnili i takové hvězdy, jako třeba Phill Read.
Měli jsme Moto Guzzi V7Sport v její poslední verzi, doplněnou o nějaké ty speciální „anabolické steroidy“ z Mandella, od Stucchiho a Scoly.
Motocykl OHV to byl nenápadný a ýbrmenši od Ducati desmo se naň dívali s neskrývaným opovržením stejně, jako na ně zvyklí technici u přejímky. Kroutili hlavami nad tím, že máme vůbec tu drzost něčím takovým tam přijet. Po povinném zvážení už zastříhali ušima, ale když zjistili, že máme jen jednu svíčku na válec a sériové zapalování s kontakty, tak s úlevou mávli rukou…
Po prvním tréninku už byli úplně jiní, dokonce se začli zajímat kdože na té „kládě z italských hor“ jede a proč má na dobávce brněnskou SPZ…Po druhém tréninku nás už zvali někteří i na večeři a při potkání zdravili první a někteří i s upřímnou a nelíčenou radostí…Najednou to bylo všechno jiné…
Závod dopadl tak, že hned po startu odjel nějaký dědek ze Švýcarska na Kawasaki Egli se 140 koňama a už ho nikdo neviděl, druhý skončil jeden profi ladič Ducati s 900 SS, která měla dost přes litr a to jen proto, že v posledním kole, po vzájemném se předjíždění se tomu mému pilotovi připletl do cesty o kolo pozadu jedoucí nejmenovaný závodník z Hořic na Honda CB 750 Four, který se tam motal, jak slepej pes na honu a překážel v pasáži posledních zatáček před cílem a nedal se předjet. Němci dukatisti proto radostí vyhazovali kšiltovnky do vzduchu a guzisti s nimi zas naopak s nepřeložitelnými výkřiky mlátili o zem a vyhlásili toho hondistu za „pojízdný retardér.“..
Tož to byl zas můj Schleiz na motocyklu, který měl antihopingovou spojku v levé ruce a kontrolu trakce v té pravé…
Každá doba má to své a když mi můj starý kamarád vytáhl někdy před 15-ti lety z garáže před barák v Tavulii Ducati GP po Gibernauovi, máchl rukou tam dolů směrem k trati Santa Monica v Misanu a řekl, že jestli se chci na té věci svézt, že tam zavolá a domluví to…
Já se na ten aparát vydrápal, ale jen abych zjistil, že moje tělo už do takové polohy, poholy „kocoura seroucího do plev a koulícího očima“ nedostanu i kdybych chtěl a tak ať tam ani nevolá a teprve tehdy jsem si naplno uvědomil, jak těm „opičákům“ na těch motorkách asi je a pochopil to, co kdysi řekl Ayrton Sena, který zřejmě zažíval něco podobného, že „zvyknout si jde i na šibenici!“ Ale musí k tomu být velmi silná motivace a tak si velice cením,co všechno našinci musí obětovat a jak se vynasnažit, aby v tom prostředí, kde se všechno poměřuje penězi, se ctí uspěli a dokonce i vítězili…
Vďaka za krásne spomienky!