Petr Vašat (27.8. 1963) ze Znojma je pozoruhodná postava motocyklové historie. Tady je jeho příběh.
Petr se k závodění dostal postupně. V mládí hrál fotbal i hokej, což bylo dobrým fyzickým základem pro motosport. Pro ten měl vždycky zápal. Ale výhradně pro závodění v jedné stopě. Automobil, dle Petrových slov, člověk vymyslel jen pro to, aby měl jak dopravit motocykl na závody. 🙂
Petrova maminka měla v práci fotku znojemského vynikajícího závodníka pana Bedřicha Fendricha s osobním věnováním. Synovu prosbu o seznámení s panem Fendrichem nemohla maminka synovi odmítnout. Stalo se. To byl možná rozhodující a určující krok v kariéře mladého závodníka. Věkový rozdíl mezi nimi byl přesně 20 let. Pan Fendrich se stal v těch časech (a vlastně i potom) takovým Petrovým mentorem.
První vlastní motocykl byl zakoupen od jistého Luboše Nováka z Třebíče v roce 1980. Podvozek vlastní konstrukce, motor spodek ČZ 5ti kvalt a na tom válec MZ. Třída 125 ccm. V těch časech jsme se v této třídě s Petrem Vašatem v oblastních závodech potkávali jako soupeři. Motor se ukázal být velmi dobrým. Leč podvozek byl výrazně slabší. Výkonu motoru nestačil. Trochu se s tím dalo laborovat, ale spíš metodou pokus-omyl. A moc to nefungovalo
Tak to šlo až do vojny. Během ní Petr koupil od pana Fendricha rám JUVENTA 125. Kvalitativně úplně jiná liga. A to hned o několik levelů. K tomu přikoupil i kapoty, kola, nádrž atd. Do tohoto rámu napasoval stávající motor.
Vojna v Mošnově na letišti se dala vydržet a s velkou pomocí kamaráda Milana Mikoláše mohl Petr laborovat po večerech a víkendech v jeho domácí dílně se svou závodní technikou. Obranyschopnost Československa tím zřejmě nijak zvlášť neutrpěla. 🙂 Po návratu z vojny byla závodní technika i jezdec připravení.
Ještě jedna věc. Petr Vašat je vzrůstově jeden z největších pilotů. Tedy 125 ccm mu byla poněkud… malá. Ale byla to tehdy finančně nejdostupnější kubatura. Tak proto. Mluvíme pořád o oblastních závodech na Moravě.
V té době začala těsnější spolupráce s panem Fendrichem. Ten byl nejen skvělým jezdcem (osminásobným federálním šampionem tříd 50 a 125 ccm), ale i neméně skvělým konstruktérem a mechanikem. Petr nemohl mít lepšího mentora a učitele. V jeho dílně trávil hodně času. S jeho pomocí sehnali z příbramského METALEXU tamní stroj 125 ccm. Ten zakoupil znojemský Svazarm a posléze si ji Petr odkoupil.
Motocykl se naučil znát do posledního šroubku. To vše po práci mechanika ve znojemském ČSAD. V letech 1985–6 už se sem-tam zadařil i nějaký výsledek. To už taky přineslo větší motivaci a nasazení. Pan Fendrich Petrovi pomáhal doma v dílně, ale těžko se po něm mohlo chtít, aby jezdil na závody. Ale s obětavostí sobě vlastní pomáhal maximálně. Nastartoval Petrovu kariéru a nasměroval ji správným směrem.
Metalex 125 byl poměrně slušnou technikou a dalo se s ním závodit v TOP konkurenci té doby. S piloty jako Franta Vařacha, Jarin Zavrtálek atd. Ale Petr cítil, že by to chtělo vícekoňový motor. Tak ho napadlo si ho postavit. 🙂 Koupil z Velkého Meziříčí od pana Michalíka za peníze z půjčky z České Spořitelny motor. Kartery převařili borci ve Výzkumném ústavu potravinářském v Hrušovanech pod argonem podle Petrova zadání.
Rádcem mu tu byl i další z šampionů – Honza Dobiáš. Honza měl letité zkušenosti a znalosti o motorech MZ. Od Roberta Zwidla sehnali ojnice a písty. Plus válce z ROTAXU. Všechno dobrodružným způsobem v těch dobách obvyklých a nutných. Klikovku a převodovku si vyrobil dle vlastních představ Petr sám. Výsledné dílo mu pochválila i taková autorita jako byl pan Bohumil Staša.
Motor fungoval, ale nevyhul se raným chorobám. Např. v Hořicích zadřená klika atd. Pomoci s laděním se mladému závodníkovi dostalo i ve strojírenské firmě TOS Znojmo. V roce 1989 se dostavil první úspěch. S tímto motorem Petr zvítězil v Městci Králové v závodě Přeboru ČSR. Kromě toho si ještě nechal v Metalexu udělat kopii rámu. Ten byl totožný s tím původním MTX, ale byl z tenkostěnných trubek. Tedy výrazně lehčí.
Tou dobou už měl mladý pilot masivní podporu znojemského Svazarmu. Nejen kolem závodní techniky, ale i sehnáním skříňové Avie k dopravě na závody. Svou budoucnost viděl ve třídě 250 ccm. Byla i přislíbená výrazná podpora Státního statku Znojmo. Pár závodů na čtvrtlitru ještě stihl jet. Na vypůjčených motocyklech od A. Stloukala nebo E. Korčáka. Ale bylo to spíš trápení.
Pak přišel Listopad 1989. A všechno bylo jinak.
Petr Vašat začal jako mnoho dalších lidí té doby podnikat. Za vydělané peníze s podporou sponzorů sehnal v USA Hondu CBR 600. Tu trochu výkonově poladil a strávil s ní dvě sezony. To bylo v dobách dodnes nepřekonaného seriálu BOBY. Tedy mezinárodního mistrovství republiky.
Ale už to nebylo ono. Se zrychlováním přišly logicky i pády, které bolely nejen na těle, ale i v peněžence. Poslední závod byl na letišti u Českých Budějovic v roce 1995. Po souboji s Robertem Zwidlem skončil monumentálním highsiderem. Škody veliké. Prasklý motor, ohnuté vidlice atd. Tím skončila Petrova poměrně krátká závodnická kariéra.
Podnikání v autodopravě a starosti s tím spojené dostalo logicky přednost. Ale myšlenky na závodění tady pořád byly. Byl třeba nápad koupit Yamahu 250 od pana Krmíčka. Závodění bylo pořád důležitou součástí Petrova života. Došlo k dohodě s týmem pana Bohumila Staši. Být tam mechanikem mladému Boďovi. Na plný úvazek. Došlo k dohodě.
Jde o roky 1996-7. Svou běžící firmu na čas jaksi utlumil a šroubování u Stašů se věnoval naplno. To vlastně ani jinak nejde. Byl to svobodný život se spoustu cestování. Závodění v Evropě, Česku a Mistrovství Německa s podporou mecenáše pana Kocha. S tím, že Německo byla priorita. Motocykl Aprilia 250. Hlavními konkurenty u nás byli Marek Morávek a Vlado Častka. Byla to nepochybně skvělá zkušenost. Příští mechanickou štací bylo šroubování pro Radka Rouse v roce 1998 na Yamaze 250 od Luise Dantina. Potom byl součástí rodinného týmu Slováka Vlado Častky z Moravského Lieskového. Nahradil tam Mišo Puškára. Tým měl výraznou podporu gigantu Slovnaft a měl opravdu vysoké ambice.
Motorky zakoupené v Japonsku od Japonce pana Ota. Honda Endurance 250. V roce 1999 na této motorce Vlado závodil. Když už pak Vlado Častka ukončil kariéru, angažovali do týmu skvělého a zkušeného Japonce Tara Sekiguciho. V juniorském týmu tady závodil mladý Jaro Černý. To trvalo dva roky.
Velkým Petrovým návratem bylo angažmá zase v týmu pana Bohumila Staši. To už Boďa nejezdil, byl tam třeba Němec Philip Haffeneger. Posléze i další Němec Thomas Mayer z Passau. Ti všichni v týmu pod taktovkou legendy pana Bohumila Staši. Potom se ozval s nabídkou tým Slováka Vlada Častky s tím, že je reálná možnost spolupráce s týmem pana Kurze jet Mistrovství Evropy s vyhlídkou na Mistrovství světa. Po schůzce týmu a Petra s panem Kurzem v Holandsku byla na stole nabídka na místo mechanika v Mistrovství světa. Možnost velmi lákavá. Ale sahat do složení týmu během sezony není dobrým nápadem, a tak to celé padlo. Nabídka platila dlouhodobě.
Jezdeckou sestavu Kurz Yamahy tvořili Japonci Naoki Matsudo a Taro Sekiguchi. Petr zatím setrvával ve slovenském týmu Vlada Častky. V roce 2003 pak za Častkův tým závodili navrátivší Japonec Taro Sekiguchi a náš Lukáš Pešek v Evropském šampionátu. Ten ovládli naprosto suverénně. Z 5 závodů Taro 5 vyhrál. Lukáš skončil celkově druhý. Naprostá dominance. Motocykly Yamaha i celý tým šlapal bezvadně.
Rok 2004 se stal premiérovým rokem Petra Vašata v Mistrovství světa. V šedomodrých barvách Kurz Yamahy. V týmu tehdy působil manažersky i Josef Liška. Petrovo angažmá bylo důsledkem toho, že věci do sebe správně zapadly. Šel tomu štěstíčku naproti. Vypadá to zvenku lákavě a atraktivně, ale je to především nekonečné množství práce. Často ve stresu a nepohodlí. Plus cestování kolem zeměkoule. To rozhodně není pro každého. Ale z Petrových vzpomínek i dnes po čase je cítit, jak na to rád vzpomíná a jak si toho vážil a váží. Mechanikovat v MS je punc toho, že člověk fakt něco umí. Buď to tam je nebo není. Tečka!
První rok v MS měl japonského šéfa Naoyu Urakawu. A byla to zkouška ohněm. Hodně velká a stresová. Oproti dalším rokům na to byli jen dva. Potom už bylo pravidlem, že se na každém okruhu najal jeden další mechanik k pomocným pracím. Jako všichni mechanici i Petr už měl z minula ke každé dráze zápisky, které hodně pomáhaly v nastavení motocyklu. Jezdil tam tehdy Francouz Ervan Nigon, Japonec Naoki Matsudo a několik jednorázových jezdců. Půl roku tam působil i Čech Radek Rous.
Ale Yamaha se tehdy trochu trápila. Navíc příchodem superhvězdy Rossiho továrna vrhla veškeré kapacity do MotoGP. Vývoj dvoutaktů byl zastaven. Základem pořád zůstavaly stroje, se kterými tandem Ollie Jacque – Shynia Nakano vyhráli v roce 2000 v infarktovém závěru Mistrovství světa 250 ccm.
Dalším působištěm v MS byl maďarský tým Toth. Na skvělých Apriliích. Jezdci Ital Locatelli a Maďar Toth. Tam bylo mechaniků 6, mimo jiné i Massimo Biaggini. V roce 2007 tam měl přijít Hector Barbera, který si ale chtěl přivést svoje mechaniky. A vše bylo jinak. To byl faktický konec účinkování Petra Vašata v seriálu Mistrovství světa. Ještě nabídka přišla na další rok mechanikovat v týmu AB Cardion pana Abrahama Kájovi mladšímu v tomtéž týmu. Plus taky řídit týmový truck. Ale nakonec to nedopadlo. Doma žena, stavba vlastního bydlení atd. Už to nešlo. Rok 2006 byl konečnou. Měl i nabídky z jiných hodně dobrých tuzemských týmů do zajímavých šampionátů, ale už to fakt nešlo. Bez stoprocentního nasazení nejde dělat věci pořádně. A tady už to nebylo.
Petr Vašat prožil s motocykly krásný a zajímavý kus života. Dnes bydlí s rodinou v satelitu uprostřed bývalého přírodního okruhu v Příměticích u Znojma. Kruh se uzavřel.
Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: Richard Karnok, archív autora a P. Vašata
