Kdo by se lekl, že vzpomínku na Olina Dvořáka píšu proto, že už nežije, tak nemusí. To píšu jen tak 🙂

Pana Oldřicha Dvořáka jsem poznal v dobách, když byl součástí týmu kolem Pavla Reissmana. S bratrem Vladimírem a geniálním šéfinženýrem Zdeňkem Kyselým. Nejdřív udržovali v kondici Pavlovu Jawu Junior po Emanu Quirenzovi, potom do téhož rámu implantovali motor 4V König.Ten dle získané dokumentace z větší části vyrobili, a to včetně odlitků atd.

Olin měl na starosti obráběčské práce. Jeho zručnost a pečlivost byly zárukou toho, že věci byly hotovy vždycky včas a v absolutní možné kvalitě. Patřil ke generaci, která přidávala k řemeslu i něco navíc. Maestro!
Potom se Zdeňkem a s bráchou přešli k Mirkovi Medkovi na pětistovku Suzuki. A o tu udržovali v provozuschopném stavu dlouhé roky. Bez pořádné dokumentace a podkladů, jen odbornou intuicí, která je daná jen mimořádně technicky nadaným lidem.

Na Olina mám ze svých závodnických dob plno vzpomínek. S drzostí mládí vlastní jsem ho otravoval docela často.
Například, jednou, skoro už v noci, jsem ho přepadl na jeho chatě na přehradě s odlitky. Z těch jsem potřeboval udělat na hotovo písty. Místo, aby mně shodil ze schodů, se Olin s úsměvem zeptal, kdy to potřebuju. Když slyšel, že zítra, jen kývl hlavou. Zítra to samozřejmě bylo. A perfektní.
Už si nevzpomínám, jestli jsem mu za to něco dal. Ale tipl bych, že spíš ne. Závodění nedávalo moc prostor pro zbytné finance. Tehdy a už vůbec ne dnes.

Před odchodem do důchodu se Olin stal vedoucím obrobny v Alstomu (dříve První brněnská strojírna). I to svědčí o tom, jaký to byl borec.
Olina Dvořáka bohužel moc často nevídám. Ale mám naprostou jistotu, že když ho zas potkám, bude stejný, jako byl kdysi. Příjemný, slušný chlap se zlatýma rukama.

Kdysi jsem četl takovou větu. Je pár lidí, kteří když zavolají kdykoliv ve dne v noci že potřebují poškrabat na zádech, zvednu se a jdu. A jdu rád. Vždycky bez výjimky. Přesně takto to já mám s Olinem Dvořákem. Díky za všechno, Maestro! Vždycky Tě budu rád vidět. A doufám, že ještě dlouhý roky.

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: archív autora