Král z české silnice

Richard Karnok

S láskavým dovolením redakcie mesačníka Moto Journal zverejňujeme spomienky Jiřího Krála, bývalého československého motocyklového pretekára známeho aj z pôsobenia na slovenských okruhoch, pričom najradšej jazdil práve na preteky do nášho Nového Mesta nad Váhom. Časopis Moto Journal, ktorý je svojím obsahom jedinečný, je nezávislý a nestranný ilustrovaný mesačník všetkých automobilistov a motocyklistov orientovaný na históriu motorizmu a pokiaľ máte vzťah práve k histórii, tak by nemal nikdy chýbať ani u vás doma. Viac sa o časopise dozviete na www.motorjournal.cz.

V šedesátých a sedmdesátých letech bylo Brno plné poměrně úspěšných závodníků – Medek, Mrkývka, Quirenz, Vašíčci, Navrátil, Hlavatka, Slezák, David a taky Jiří Král (* 8. 6. 1948). Všichni se scházeli v jeho dílně na Helfertově ulici. Jiří Král odjezdil ve třídách 250 a 350 ccm s motocykly Jawa, ČZ a Yamaha téměř dvě stovky závodů. Celkem 15× se umístil v první desítce mistrovství republiky. V roce 1971 se stal mistrem České republiky ve třídě 250 i 350 ccm a celkem třikrát získal titul vicemistra ČSSR. Nejlepším výsledkem jeho kariéry je 9. místo na Velké ceně v Brně roku 1971, kdy si na třistapadesátce ČZ dojel pro dva body v mistrovství světa. Dnes žije na svém v restituci vráceném „panství“ v Lechovicích, kde jsme zaznamenali vzpomínky tohoto stále činorodého člověka.

Měli jsme v Lechovicích velké zahradnictví. V roce 1951 nás ale komunisti vykopli na ulici. Mámu se třema dětma. Mně byly tenkrát čtyři roky, sestra měla pět a brácha tři. Tátu odvlekli. JZD Práče si u nás v domě udělalo kanceláře a ve sklenících pěstovali sazenice pro JZD Slušovice. Přepadli nás tehdy v noci, a tak nás sousedka vzala k sobě domů. Bydlení jsme našli u babičky v Těšanech v takové mansardě, kam nás děda odvezl na voze taženém krávou.

Mým spolužákem ve škole byl Václav Chaloupka (pozdější čtyřnásobný vítěz Velké pardubické) a spolu jsme v Těšanech zakládali první jezdecký oddíl. Tehdy to patřilo pod Státní statek Židlochovice, měli ještě jednu stáj v Šinkvickém dvoře, kde byl čistě chov koní. Byla jich tam asi stovka, od hříbat po dospělé koně. Každý týden jsme jezdili na jízdárnu na Jalovisko, ty lepší koně jsme tam jezdili a předváděli, co dovedou. Koně tam prodávali. Tehdy jsem to bral velmi vážně a už ve dvanácti letech jsem jezdil přebory ve skocích a stal jsem se dokonce mistrem republiky v dorostu.

Potom jsem šel ale do učení do Mototechny v Brně, kde byl naším vedoucím Robert Janka. Čichl jsem si k benzínu a začal jezdit na motorkách. Všichni se tam scházeli. Zejména během Velké ceny Brna si tam Jawa nechala dělat motory. Ale pamatuji si, že tam jezdil i Rudi Thalhammer nebo Eric Hinton s nortonem. My jsme se vyučili na motorkách. Mezi denní hosty patřili také Eman Quirenz, Josef Hejmala, Pavel Slavíček, Alois Gbelec (jezdil F3, praděda dnes nadějného Martina Gbelce) a mnoho dalších. Pořád něco potřebovali, protože dělali různé fušky. Ota Šustek, jinak startér velké ceny, dělal klikové hřídele a naproti přes dvůr dělali bratři Haraštové výbrusy. Navrchu byla lakovna a pod ní byl elektrikář, takovej malej, kulatej, ale nevím, jak se jmenoval. Bylo tam všechno. Já jsem pracoval vedle Oty Šustka na ponku. Když jsem začal jezdit, tak mi Ota přenechal svou garáž. Tedy ona to nebyla garáž, ale bývalé řeznictví. Vyběhal jsem si všechny papíry, celý prostor opravil, dal tam sjezdy a tam jsem začal dělat motorky. To bylo asi v roce 1969.

Vždycky jsem jezdil jenom dvěstěpadesátky a třistapadesátky. Samozřejmě jsem startoval i v půllitrech, ale s třistapadesátkou. Motory jsem si dělal vždycky sám. Jezdil jsem na letiště všechno vyzkoušet. Na motor mi nikdo nesáhl. Lépe se mi jelo, protože jsem věděl, jak to je poskládané, a mohl motorce věřit. Mechaniků jsem měl víc. První byl Jirka David, pak Kyncl z Borkovan, Lojza Štěpánků z Těšan, Bubu (Zdeněk Kupka), Rošambo (Mirek Vitula), Hafec (Jan Havel) – ten ale byl spíš na zábavu, hrál na harmoniku a vozembouch, Fúzo (Láďa Kyněra), Laco Tomaševič, Míša Šandera, a potom až do konce Karel Foretník. Když jsem něco potřeboval svařit nebo vytočit na soustruhu, tak jsem šel k Emanu Quirenzovi. Vždycky mi pomohl. Pak jsme ještě měli jednoho takovýho šikovnýho, říkali jsme mu komunista, protože byl členem strany, Zajíc se jmenoval. On byl jediný, kdo uměl vyrovnat elektronová kola. Nikdy nám ale neřekl, jak to dělá.

Nejvíc jsem jezdil za Městec Králové. Tam byla spousta nadšenců a ti žili pro závody. Byli aktivní a starali se. Podpora to byla spíš morální, protože peněz moc neměli. Šéfem tam byl František Novák a on byl zároveň ředitelem nějakého statku. A tak mi dali třeba půlku prasete. Zato po závodech jsme tam chodili na hony, protože mechanik Karel Foretník byl myslivec.

Nové Mesto nad Váhom, tam byli velmi dobří organizátoři. A byly to dobré závody. A taky Písek, Velké Meziříčí a Hořice byly vždy nádherné. To byly asi moje nejoblíbenější závody. V Novém Mestě nad Váhom jsem to ale měl asi nejraději. Dodnes tam mám spoustu kamarádů. Hezké závody byly také v České Třebové. Jednou jsem tam jezdil na druhém místě za Honzou Novotným (1976). V posledním kole spadl a já jsem ještě s Oldou Kábou musel zabrzdit, abychom toho Honzu nepřejeli. Jardovi Francovi to bylo jedno, jestli tam někdo spadl, jednoduše nás objel a vyhrál. Já jsem dojel druhý, třetí byl Vláďa Jarolím a za ním Olda Kába. Na stupních vítězů jsme se s Francem skoro poprali.

Závodně jsem začal jezdit v roce 1969 a v roce 1971 jsem vyhrál v Klatovech dvěstěpadesátky i třistapadesátky a získal mistra České republiky. Pro začátek jsem měl od Jaroslava Ludvíka Jawu 250 a od Jana Novosada Jawu 350 Junior. Pak jsem od Karla Bojera koupil zetky 250 a 350 ccm, jednoválce vodou chlazené. To jsem pak lítal do Strakonic jak žňová linka za hlavním konstruktérem Janem Báčem. On dělal všechny dvoutakty. Tyhle zetky jsem měl asi tři roky. Pak jsem začal více spolupracovat s Františkem Srnou. To byl zlatý člověk. Já to měl u něho dobrý. Měl jsem přímo od něj jednu motorku a jednoho dvouválce od Aloise Mrkvičky, ale ten byl původně taky Srny. Byl to spodek od jawy a z yamahy byly válce a karburátory Mikuni. Všechno v dělaném rámu. Srna je takhle stavěl a v té době to byl motocykl na úrovni. Ale pak s tím byly problémy, že se trhaly ojnice, a já začal šmírovat po yamahách.

5Jednou jsme byli v Praze na nějakém vyhodnocení sezóny a Srna měl závěrečnou řeč. Na konci řekl: „Tady Jurkovi dajte jawu. To je budúcnosť nášho motorismu.“ Všichni se po sobě podívali a moc jim to nevonělo (přednost měli členové KSČ). Dvouválec dostal Zbyněk Havrda, ale já ho na tom jednoválci někde vyplatil, a tak mně nakonec tu jawu dali taky. Poprvé mi ji dovezli do Kyjova. Musel jsem se trochu naučit s ní jezdit, protože jsem přesedl přímo z Juniora. Pak jsem ještě několikrát jel na zkoušku a dali mi smlouvu na další rok (1972). První závod byl v Novém Boru a já měl s motorkou strašné potíže. Vůbec nešla zmáčknout spojka a tam to bylo samý „za rohem“, tak to nešlo. Po závodech jsem jel do Jawy a Jiří Sirotek (konstruktér závodních strojů) se mě ptal, jak to bylo, a já říkám, že s tím nešlo jet. Mechanikem tehdy byl Ladislav Štajner a ten jen říkal, že si vymýšlím. Šli jsme do dílny a tam zjistili, že jsem měl pravdu. Druhý závod jsem jel v Košicích. To byl závod mistrovství republiky, jelo se to na dálnici tam a zase zpátky. A zase jsem měl problém, protože to nešlo. Jak jsem ubral plyn, tak se to zastavovalo a já to musel držet na spojce. Sundali válce a všechno normálně běhalo. Štajner zase, že tomu nic není a že si vymýšlím. Neměl mě moc v lásce. A tak jsem závod dojel, ale nic moc. Pak ale v dílnách v Praze vyndali klikový hřídel a středové ložisko bylo zadřené. Pak jsme jeli mezinárodní závody v Bratislavě. Na továrních jawách tehdy jel Bohouš Staša jako jednička a já s ním. Při druhém tréninku se mu nějak porouchala rychlostní skříň. Myslím, že mu tam nešla trojka. No a oni vymontovali rychlostku z mojí motorky, a protože neměli náhradní, tak tu zdrbanou dali mně. Odmítl jsem s tím jet, a tak jsem se s nimi rozešel. Tu sezónu nedojezdil z podobného důvodu ani Havrda. Já jsem u toho byl takový blbec, takový zkušební králík. Poslali mě s motorkou na letiště, já tam s ní lítal jako blbec, a když to bylo dobré, tak ji dali Bohoušovi.

Jednou, to jsem ještě měl vodou chlazený jednoválec 350, jsme jeli na okruhu v Těrlicku a já jsem zajel lepší čas než Srna. A to měl ještě nějaký čtyřtakt a jezdil pořád za mnou a nemohl mne předjet. Večer byl táborák a můj mechanik Rošambo tam dělal zábavu. Seděli jsme se Srnou vedle sebe a on mi povídá: „Ty si tak bohovsky išiel… A ten tvoj mechanik, keby bol na Slovensku, tak ho urobíme ministerským predsedou.“ Byl z nás prostě nadšený a tam jsme se dali dohromady. Nabídl mi, že mi pomůže, ale on se jako na potvoru zabil. To bylo v Bratislavě (6. října 1973). Už ráno nemohl nastartovat motorku, ani v tréninku to nejelo, jakoby mu to říkalo nejezdi. Už byla připravená rodina a tribuna, protože tam měl slavnostně ukončit kariéru. Srna si půjčil motorku od Jeníka, ale ta měla opačně řazení. Navíc se ten rok jely závody v Bratislavě obráceným směrem a tím na okruhu přibyla jedna zatáčka. Před Srnou jel Jiří Šafránek, který ve druhém kole vyjel z dráhy a přitom spadl jeden balík slámy přímo pod kola Srnovi. Spadl, hlavou narazil na obrubník a bylo po něm. Dohodl jsem se s jeho paní a mechanikem Kamilem Santnerem a koupil Srnovy motorky – říkalo se jim Srnavy. Výkonnostně to byly výborné stroje, ale tahaly se na tom ojnice a vždycky to rozbilo válec. Ty japonské válce, to byly balíky peněz, a tak jsem sháněl něco jiného.

4Dal jsem se dohromady s Romeem de Martinem. To byl Ital, ale žijící v Německu a jezdil se švýcarskou licencí. Dobrej kolík, vídali jsme se spolu na závodech. Tenkrát jsme se v Hořicích (1974) dohodli, že mi po sezóně přenechá obě svoje motorky (yamahy) a přiveze je sem. Taková transakce se tehdy musela provést formou daru. Vyřídil jsem si darovací povolení, ale samozřejmě Romeovi jsem to musel zaplatit. Potřeboval jsem 24 tisíc marek. To byl balík peněz a kde bych takový peníze tehdy sehnal? No, lítal jsem po barech. Pomohl mi táta Jirky Davida, který byl vrchní v baru Bolero a ten mi to s těma šlapkama domluvil. Vždycky jsem tam přiletěl kolem půlnoci a kupoval od nich marky, šilinky, prostě co měly. Romeo motorky dovezl, já mu zaplatil a šli jsme to oslavit do Grandu. Taky jsem mu tady dohodil holku. Měla ráda motorky i motorkáře, no, nakonec si ji vzal.To byly ty kladné stránky. Jenže pak nás někdo štumfl.

V pondělí jsem šel do garáže k motorkám a Romeo se vypravil domů. Jak se tu zdržel s tou holkou, tak přetáhl vízum a na hranicích ho vzali na prohlídku. Romeo s sebou vezl dopis, který ohlašoval, že se do Jihoafrické republiky chystá emigrovat několik lidí. Měl ho poslat až z Rakouska, aby ušel cenzuře, a tak ho nechal ležet v přihrádce auta. Celníci ho samozřejmě našli a k tomu tu spoustu peněz v různých měnách. Tak ho sbalili a hned do vězení v Bohunicích. A pak si přijeli pro mě. Já jsem tam zůstal dva měsíce a Romeo dokonce čtyři, než ho pustili. Měl jsem štěstí, že mým vyšetřovatelem byl švagr Dušana Velímského (automobilový závodník), který se mnou soucítil. Jel se mnou z Bohunic oficiálně zabavit ty motorky a udělal to tak, že je nechal u mě v garáži. Z toho řeznictví tam zbyl velký chlaďák, celá vykachličkovaná místnost. Motorky jsme do ní uložili a on dal na dveře plomby. Romeo přivezl motorky rozmontované a motory zůstaly uložené ve skříni, kterou také zaplombovali. Jenže my jsme vždycky skříň odtáhli od zdi, vysadili zadní stěnu, motory namontovali a jeli na závody a po nich zase všechno vrátili zpátky. U prvního soudu jsem dostal rok natvrdo, odvolal jsem se a vzal si nejlepšího advokáta. Nebýt jeho, tak jsem šel sedět za, říkali tomu, „ohrožení devizového hospodářství“. Další štěstí bylo, že šéfem Svazarmu byl Ján Benko, který svědčil v můj prospěch. Řekl, že jsem to neudělal pro vlastní obohacení, ale na reprezentaci, protože Svazarm na ty motorky neměl peníze. Tím mi velmi pomohl. Dostal jsem půl roku s podmínkou na dva roky a musel jsem zaplatit 25 000 Kčs clo. O motocykly se pak už nikdo nestaral. Normálně jsem je vyndal, plomby zahodil a tím to skončilo.

Později se mnou jezdil Milan Týnský, který uměl perfektně německy, jeho žena Maruška zase anglicky. Ti mi domluvili všechno, co bylo k yamahám potřeba. Hodně mě vychválili, jak to mám těžké jako jediný reprezentant, který není komunista, a to taky pomáhalo. Milan vyvinul bombastické tyristorové zapalování, lepší, než měli Japonci, ale problém byl, že to ohýbalo klikovku a rozhodilo předzápal. Karel Trávníček nám poto dělal klikovky do yamahy s větším počtem ložisek. To když jelo, to bylo dělo. Když se Milan vysypal v Bosonohách a Rudolf Duba ho přejel, tedy trefil ho do helmy. Byli jsme za ním se Šopinem (přezdívka mechanika M. Týnského, jehož skutečné jméno se vytratilo z paměti) ještě ten večer v nemocnici. Řekli nám, že je mrtvý. Už ho odváželi do lednice a on se jim probral na vozíku. Měl stupačkou proraženou hlavu, byl dlouho v bezvědomí, a když se probral, začal mluvit jenom německy.

V Bánské Bystrici jsem si kupoval třistapadesátku a od Tyngeca (Bernd Tüngethal, tovární jezdec MZ, později jezdil s vlastní yamahou) dvěstěpadesátku. To byla super motorka. Poprvé jsem s ní jel v Hořicích (25. května 1980). V předposledním kole jsem spadl z prvního místa. Byl to první závod po návratu z vězení. Ostříhaný dohola. To bylo díky té Ivoně, se kterou jsem se rozvedl. Ona mě nechala zavřít za vymyšlené znásilnění a vykradla celý barák. Když jsem přišel domů, tak jsem si neměl ani kam lehnout – v tom domě nezůstalo vůbec nic, anebo to bylo rozbité. Z pohárů zbyla jenom hromada skla, neměl jsem ani přilbu, ani kombinézu. Chtěla mě zničit. Dokonce zastřelila i prase, co jsem vykrmoval na zahradě. Potom chtěla utéct do Švýcarska schovaná v kamionu, ale na hranicích ji našli. Mne tehdy pustili a ji zavřeli. Tak jsme se ve vězení vystřídali. Do Hořic jsem přijel nadržený na závody a hned jsem měl nejrychlejší čas v tréninku. V závodě jsem jezdil první a dvě kola před cílem jsem se rozplácl a úplně to rozbil. Svou blbostí. Narychlo jsem sehnal nějaké pneumatiky, nebyly nic moc a nedržely. Předek mi ustřelil a už jsem letěl. Měl jsem obrovské štěstí, protože jsem proletěl mezi dvěma stromy, ale motorka se tam už nevešla. Rám byl ohnutý. Ernest Korčák se nabídl, že to spraví. Jenže motorku sice srovnali, že šly kola za sebou, ale rám zůstal podražený tak, že válce nešly vymontovat. Nedalo se s tím jezdit. V Novém Mestě jsem se na ní málem zabil. V té rychlé zatáčce, kde se najíždělo na betonovou silnici, se to rozskákalo a skoro se to nedalo ovládat. Tak jsem tu motorku prodal Henro Kurthovi staršímu a ten si někde sehnal nový rám.

Naposledy jsem jel v roce 1982. Pak jsem si chtěl koupit další motorku, ale nějak mi to nevycházelo. Měl jsem jednu domluvenou s Jánosem Drápalem, že mi ji nechá po sezóně. Měl špičkové motorky, odzkoušené. Jenže on se roku 1985 zabil v Piešťanech a už jsem se k motorkám nedostal. Definitivně jsem skončil.

7Když jsem prodal motorky, odstěhoval jsem se do Starého Petřína, kde jsem za ty peníze koupil chalupu a hned jsem si pořídil koně. Pořád jezdím na Velkou pardubickou a taky do Tochovic za Vaškem Chaloupkou. Měl jsem dokonce pět koní a ještě před deseti lety jsem s nimi jezdil na dostihy. Měl jsem hřebce, který běžel tři dostihy a všechny vyhrál. Denně jsem ho jezdil, ale jak byl divoký, tak jsem z něj několikrát spadl, než jsem ho zkrotil. Byl nesmírně inteligentní a chodil za mnou jako pes. Byl fantastický skokan a už jsem ho chystal na Velkou pardubickou. Tehdy mi jeden zvěrolékař v Brně poradil, abych předtím, než s koněm budu jezdit těžší dostihy, nechal udělat speciální zákrok, kterým se zpevní šlachy na noze. Na podzim jsem ho odvezl do Brna k veterináři, ale zapomněl jsem jim říct, že kůň neumí pít z automatického pítka. Vodu jsem mu dával v kbelíku. Za tři dny mi doktor volal a říká: „Juro, opři se o něco, kůň je po smrti.“ Dali mu narkózu a udělali jednu nohu, a když chtěli dělat druhou, tak se začal probouzet. Přidali tedy trochu narkózu a kůň exnul. Pak udělali pitvu a zjistili, že měl ledviny úplně scvrklé bez vody. Byl dehydratovaný. To jsem skončil s koňma. Už jsem koně nechtěl, protože tohohle koně jsem hrozně obrečel.

Koňský závody jsem ve zdraví přežil, motocyklový závody jsem ve zdraví přežil a pak na starý kolena jsem málem nepřežil, když na mne spadl strom. Byl jsem dlouho v bezvědomí, ale díky pánubohu jsem stále tady.

Zaznamenal Jiří Mewald
za vydatné pomoci Jaroslava Brzobohatého a Jiřího Davida
Fotografie z archivu Tomáše Gescheidta

Výsledky Jiřího Krále v mistrovství ČSSR
(dle knihy Jiří Franek, Mistrovství Československa silničních motocyklů 1954–1992, Zlín Print Centrum, 1997)