Franta Vala (narozen 13. 6. 1942) je nenápadná, ale o to pozoruhodnější postava československé motocyklové historie. Je o tři dny starší než o hodně slavnější kolega Giacomo Agostini!

Sportovat začal František  motokrosem. Tam se mimo jiné potkával i s o pět let starším Milanem Šobáněm. I když se mu docela dařilo, táhlo ho to k silnici. Stejně jako motokrosový stroje si i první silniční stroj upravoval a ladil sám. V další etapě bylo klíčové setkání na VUT v Brně s doc. Jarošem. Ten dvoutaktům rozuměl a jeho nápady zase uměl Franta rukama realizovat. Motocykly z té doby měly všechny na nádrži KJ/Karel Jaroš. Většinou se jednalo o značku ČZ.

František se postupně probojoval až do Mistrovství ČSSR ve třídě 350 ccm. Když už tam byl,tak chtěl logicky do špičky. A být ve špičce v té době znamenalo mít Yamahu. Díky pochopení AMK Svazarmu Tišnov a jeho přednosty Honzy Vlacha, se podařilo koupit Yamahu od Jirky Krále. Hned zkraje ale Franta těžce boural v Jičíně. Ale jeho houževnatá povaha i to zvládla. Největší úspěch v Mistrovství ČSSR bylo 7. místo v roce 1981 ve třídě 350 ccm. V té nej konkurenci pánů Staši, Baláže, Hlavatky, Troligy, Mitošinky atd a v tomtéž roce i 4. místo v národním závodě při GP v Brně (V tréninku na tento závod se v rychlé pasáži za Veselkou potkal se zajícem, naštěstí bez následků).

Františkovi už v té době táhlo na čtyřicítku. Rodina, tři děti, hospodářství… Sezona 1982 už byla poslední. A Franta dnes říká, že to už se musel do závodů skoro nutit. Potom pár let (docela dlouho) nechtěl o závodění ani slyšet. Věnoval se (a věnuje) včelařství a hospodářství na svém gruntě v Ochozi u Tišnova.
Ale čas to uhladil a dnes se Franta rád potká s bývalými kamarády závodníky a sleduje se zájmem i MotoGP scénu.

František Vala je z lidí, kteří si se vším vědí rady. Možná díky tomu, že na vesnici to bylo jaksi normální. Ale ne každý má v sobě tu houževnatou zarputilost jako on. Na motokrosové závodění si musel vydělat jako horník na uranu na Rožínce. Nic nedostal v životě zadarmo.

Já jsem Frantu poznal v roce 1981, v jeho největší slávě. Nějak jsem se dozvěděl, že je na prodej jeho ČZ 125. Jel jsem za ním a zjistil, že zetce chybí lamináty, přední kolo a pár drobností. Nicméně cena byla příznivá (a taky splátkový kalendář). Plácli jsme si s tím, že Franta slíbil technickou podporu a pomoc při dodělání. Není zrovna málo lidí,kteří  se řídí heslem Slibem nezarmoutíš.
Ne tak František. Byl vždycky ochotný radou i pomocnou rukou a jeho řemeslná zručnost nám nesčetněkrát pomohla z nouze. Mnohokrát jsme u něj v dílně byli přes noc, když byl fofr před závody. Nic z toho neměl, prostě jen tak. Protože to slíbil. Když mu to dnes připomenu, jen se usměje a mávne rukou. Není druhý takový frajer…

František Vala je z toho druhu vzácných lidí, kteří vám spraví náladu už jen tím, že si na ně vzpomenete. A když zavolají nebo je potkáte, je to ještě o stupeň lepší.
Nikdy nebudu Frantovi dost vděčný za to, co pro mě udělal. A na jeho přátelství jsem pyšnej. Vždycky tady pro něj budu.

Tak VŠE NEJ, kamarád! Hodně zdraví a štěstí!! 

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: autor a archiv F. Valu