Silniční závody motocyklů jsou chlapským sportem. Tedy, věnují se mu většinou chlapi. Není to sport pro posery. Těch pár bab ve startovním poli jsou spíš výjimky potvrzující pravidlo, ale jsou takový a všechny je obdivuju. A některý jsou mými milými kamarádkami.

Hodně je ženská populace zastoupena i v řadách traťových komisařů-tzv. maršálů. To je mimořádně náročná a zodpovědná práce. V případě jakýchkoliv trablů na trati je maršál u jezdce první. A zejména při pádech je jejich správná reakce důležitá. Někdy na ní závisí i jezdcův život.
Ale nejpočetnější kontingent ženských, jsou doprovody. Tedy ty, kteří s jezdcem trpělivě objíždějí závodní štace, dělají mu zázemí. Tak, aby se mohl plně soustředit na samotné závodění. Ty obdivuju nejvíc. Tak především-není to jejich volba. Nevybraly si to. Ale dělají to oddaně a trpělivě. Jezdec se může spolehnout, že zastanou všechnu tu otravnou, nikdy nekončící práci kolem. Tzn jídlo, starost o potomky a milion dalších drobných věcí. K tomu snášet chmury pilota, když se třeba nedaří. A navíc všudypřítomná starost, aby se mu něco nestalo. Plus, když zarachotí v motocyklu, je to zpravidla potřeba sanovat z rodinného rozpočtu. Už tak našponovaného. To opravdu chce kuráž. Fakt je potřeba aspoň trochu mít ty závody rád. Toto všechno vztahuju k přírodním okruhům, kde ty lidi docela dobře znám.

K tomu zázemí patří děti. Ty musí zažívat krásné, dobrodružné víkendy. Na čerstvým vzduchu provoněným benzínem. A s kamarády z podobných rodin. Mají tam hodně volnosti, protože rodiče mají plno jiných starostí kolem závodění. Což těm děckám určitě nevadí 🙂 Určitě se skvěle baví. Třeba se v budoucnu závodům nebudou věnovat, ale na ty zážitky určitě nikdy nezapomenou. Z Kopčan, St. Města, Hořic, Těrlicka atd. Minimálně v zeměpise budou nadprůměrně dobrý. Plus v tělocviku. I cizí řeči se hodí.

Někde jsem četl, že v dnešní prazvláštní době, existuje velké množství různých pohlaví. To jde mimo mě. Úplně si vystačím s rozdělením chlapi-baby. Ty ostatní kreace neberu na vědomí a nepatří do mého světa. Baby dělají svět hezčím už jen tím, že jsou. A elegantně a nenásilně nás chlapy kultivují.

Putování po závodech má hodně společného např. s cirkusem. Přijet, rozbalit, utábořit se. Potom vlastní závody s velkou mírou stresu. Pak úleva, balení a cesta domů. A potom zas a znova. Celou sezonu. S krátkou pauzou v zimě.
Když tak přemýšlím, kdo by byl typický příkladem taková baby, hned mně napadla Lucka, partnerka kamaráda Petra Kunze. Vždycky příjemná, usměvavá, v pohodě. A takových je tam spousta. Závodění na motocyklech není úplně obvyklá volnočasová aktivita. Spíš menšinový sport, kde se všichni znají. Nejde tam o slávu ani o peníze. Tedy o peníze tam jde, ale o ty vlastní. Ty je nutno investovat s pramalou nadějí návratnosti. Spíš žádnou. A v médiích se o závodech píše zpravidla jen v případě nějaké tragédie.

Snažil jsem se tímto vzdát hold a úctu všem babám ve světě závodních motocyklů. Hodně tomu obětují. Starosti a páce nepočítaně. Kolik lidí to ocení, nevím. Ale vím určitě, že bez nich by to hodně drhlo. A nám chlapům by tam strašně chyběly. Mně moc.

Jaroslav Brzobohatý
Foto: Lubor Horák a archív autora