Brno bylo vždycky motoristickým městem. Krom Velké ceny a ME závodů cestovních vozů se zde konalo i mnoho menších závodů a k závodům jsou krom motorové techniky i piloti. A i těch bylo v Brně dost. Jeden z nich byl i Pavel Reissman, ročník 1950.

Pavel se k závodnímu světu dostával postupně. Přítel jeho sestry mechanikoval  někomu z automobilových jezdců a Pavel se k němu rád přidal jako takový… pomocník. V žargonu námořníků by to byl plavčík 🙂 Postupně se rozkoukával a sbíral zkušenosti. V té době se moto a auto závodníci dost prolínali. Třeba pozdější formulový specialista Jarda Koval ještě závodil na motocyklu – měl BolDora a docela s tím uměl. Právě k Jardovi do týmu Pavel přešel – to už byla doba formulová. Jardova garáž na Trnité se stala Pavlovi druhým domovem, závodění ho vcuclo a nadobro mu propadl. Na vlastní kariéru však nebyly finance.

V těch dobách se závodnická společnost scházela v kavárně u Sedláčků na Josefské ul. v Brně. I Pavel tam našel cestu. Šťastnou náhodou tam potkal mimo jiné bratry Lovečky. Starší Jirka ho oslovil s nabídkou. Ve Svazarmu v Ingstavu ve Slatině je volná závodní 175-ka, tzv. katalog. Jestli by to Pavel nechtěl zkusit. Kdo by nechtěl 🙂

První závod na ještě syrové motorce v Rosicích nedopadl tak úplně zle a Pavla si všiml kápo Ingstaváckého Svazarmu pan Zdeněk Kyselý. Ten tam mechanikoval Mirkovi Kratochvílovi alias Krtkovi. Úpravy, které Zdeněk vymyslel, fungovaly. Pozn. už v té době byla v Ingstavu Zdenkem vymyšlená i vyrobená motorová brzda! V té době naprostý zázrak. Roky cca 1975, pár závodů Pavel odjel a docela se dařilo. Tehdy katalogovou špičku tvořili Ivoš Vana, Kája Navrátil a hlavně Ladislav Neubauer.

Závodění na katalogu Pavla namlsalo a logicky chtěl něco lepšího, tzn. opravdu závodního. Tak rozbil prasátko (spíš několik) a koupil za slušné peníze od Emana Quirenze JAWU Junior 350. S tímto Juniorem oslavil i svůj největší úspěch, vítězství v závodě Za výstavištěm v roce 1977. A ani jinak to nebylo výsledkově marný. I pády byly – ten asi nej ve Velkém Meziříčí 1978.

V roce 1979 při závodě v Kuřimi nastala fatální motorová porucha. Ojnice prorazila karter a bylo po motoru. Co teď. Už v té době existoval v hlavě Zdenka Kyselého nápad, dle vzoru vodních kluzáků postavit 4válec König a implantovat ho do motocyklového rámu. Název byl JAKENTA. Jak řekli, tak udělali. Rám Jawy Junior vyhnuli na jedné straně o 7 cm a motor tam vsadili. Zní to jednoduše, ale práce a starostí s tím bylo víc než dost. V první brněnské strojírně tomu naštěstí fandili (krom vedení) a tak se tohle neuvěřitelné dílo podařilo. O to smutnější je fakt, že celý projekt na závodní dráze moc úspěchů neslavil. Příčin je několik.

Starty s motorem v chodu. Spodní dva válce se na startu s vypnutým motorem zpravidla ulily a na zbývající dva to chytalo obtížně (někdy vůbec). Takže z toho bylo v lepším případě dlouhé vyčerpávající tlačení. V horším výměna svíček. Obojí – velká časová ztráta.

Bolavým místem motoru byl řemínek, ovládající šoupátko. Ten byl tuším z pračky a právě toto byla fatální porucha, skrz kterou JAKENTA málokdy viděla cíl závodu. Dnes by taková věc šla vyřešit výrazně snadněji (sice asi za víc peněz). V tehdejší době to nešlo. Tak to šlo až do roku 1987, kdy při premiéře na novém automotodromu v Brně JAKENTA ohořela a dozávodila.

Její osud byl pak poměrně barvitý. Po putování mezi různými majiteli nakonec zakotvil u sběratele a veteránisty Oldy Prokopa, kde je součástí jeho sbírky. A ještě se podařilo v Brně uskutečnit setkání tvůrce Zdeňka Kyselého s novým pánem JAKENTY Oldou. Jistě si měli co povídat. Bohužel Zdeněk už není mezi živými.

Pavel Reissman se občas na závodech ukáže, pokud zdraví dovolí. Byl jeden z nekonečné armády závodníků, kteří uměli překonávat v té divné době všechny překážky se závoděním spojené. Bez nějakých vyhlídek, že by se proslavili (nebo snad zbohatli). Prostě je to bavilo a šli si za tím.

V dobách mých závodnických začátků jsem byl taktéž členem Svazarmu Ingstav, takže se už s Pavlem znám pěkných pár let. I po těch letech ho rád vidím a máme si co říct.

Tak ať Ti ještě dlouho zdraví slouží, Pavle!

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: archív autora