Blížící se doba vánoční mně přiměla k takovým zamyšlením. Souvisí, jak jinak, se závoděním… Za roky putování po motocyklových silničních závodech jsem zažil nesmírnou spoustu skvělých lidí. A měl jsem to štěstí a čest poznat ty, kteří patřili k absolutní špičce. Všichni měli společných několik věcí. Vůli, zapálenost, nekonečnou pracovitost a jakousi obyčejnou lidskou dobrotu. A absenci namyšlenosti, která je vlastní jen obyčejným hlupákům. A že jich je..

Sport (jakýkoliv) je jen jakási přidaná hodnota k tomu základnímu lidskému příběhu. Ale obě věci spolu nějak záhadně souvisí. Velikost těch největších závodníků bývá umocněna tím, jak se mimo dráhu chovají. K okolí obecně. A nejvíc k těm nejslabším, tedy k dětem nebo k těm, kteří si do života na startu vytáhli špatný karty.

Nemůžu začít jinak než jménem Joeye Dunlopa. TT šampiona, vítěze bezpočtu nejtěžších závodů světa. Mistra světa. Snažil se být vzorem pro mladé. Taky pro to např. přestal kouřit. Ale taky mu nebylo lhostejné utrpení kdekoliv ve světě. Dobrovolně mezi závody mnohokrát naložil svou dodávku potřebnými věcmi a sám je vezl napříč Evropou. Do Bosny, Rumunska atd. Kde byla pomoc potřebná. Nechtěl kolem toho žádný mediální humbuk, žádné fotky. Nic. Jen chtěl pomáhat. Jeho kolegyně z humanitární organizace o tom řekla: Tyto mise přitahují lidi z mnohých, mnohdy podivných pohnutek. Ty Joeyho byly ty nejupřímnější.

Motocyklový závody za minulého režimu byly nesmírně obtížná disciplína. Kladla na aktivní účastníky vysoké nároky. Krom vlastního ježdění bylo nutno si spoustu věcí k závodění potřebných, vyrobit. Nebo přizpůsobit. S velkou dávkou kreativity 🙂

Často se začínalo z ničeho. Pozn. Jistě by bylo jednodušší si věci prostě koupit. To nešlo hned ze dvou důvodů. První, klasicky, peníze. Spíš jejich chronický nedostatek. Druhý, ani za peníze věci nešly koupit. Tedy za tzv. valuty (cizí měna), která prostě pro prostý lid nebyla. Takže zbývalo improvizovat. A to šlo závodníkům těch dob velmi dobře. Naštěstí se našla velká skupina lidí, kteří uměli (a chtěli) závodníkům pomáhat. Jen tak, zpravidla zadarmo. Vznikaly různé, mnohdy prapodivné konstrukce. Závodníkům, kteří je sedlali, nelze upřít velkou dávku odvahy a optimismu. První zkouškou většinou bylo až samotné nasazení v závodě. Zkoušet a trénovat nebylo jaksi kde.

Jeden z těch, kdo si věděl vždycky rady, byl ústeckoorlický tvrdohlavec Mirek Felgr. S parťákem Pavlem Petráčkem vymýšleli, upravovali a taky závodili. Někdy to šlo líp, někdy hůř. Ale bavilo je to a ani jim nepřišlo, že tomu obětují v podstatě veškerý volný čas. A samozřejmě plno peněz, které neměli.

Po pádu komunismu Mirek začal podnikat. Ne přímo s motocykly, ale pořád je měl v hlavě. A protože je zvyklý věci dotahovat do konce, usmyslil si, že bude závodit na silnici s vlastním motocyklem. Nikdo mu nevěřil. Ale jak řekl, tak učinil. Konstruktér pan Kreuz motocykl namaloval, Mirek to zorganizoval a sehnal peníze. Prvním jezdcem byl Michal Březina, syn komentátorské legendy Karla. Od prvopočátku byl FGR motocykl konkurenceschopný. Mistrovství republiky, AA atd. Protože však s jídlem roste chuť, po čase byla dalším cílem účast v nejvyšší lize, tedy v MS. To se povedlo v roce 2012. Dodnes nedoceněný počin! Co dokázaly továrny JAWA a ČZ s nesouměřitelným zázemím a penězi, dokázala ústeckoporlická parta FGR kluků. Rozhodně v prvním roce nezklamali. A je hrozná škoda, že nedostali šanci i v roce 2013. Technicky a logisticky na to rozhodně měli. Doplatili na politické turbulence, které jsou bohužel v závodění normou.

Mirek Felgr říká, že závodění je z velké většiny práce, práce a zase práce. A peníze až na prvním místě. Ale umí si jít za svým snem a taky si je plní. Ve firmě má i své dva syny Luboše a Michala. Je učebnicovým příkladem toho, že když člověk něco opravdu chce, dokáže to. Miroslava Felgra a kluky bezmezně obdivuju. V historii československého silničního závodění mají už teď čestné místo. Hodně vysoko.

Dokázali, že i u nás jde dělat technicky dokonalý věci. Když FGR v roce 2014 navštívil šampion Jim Redman, byl nadšený a nešetřil uznáním. A Jim je PAN NĚKDO!

Za každým příběhem je několik dalších podpříběhů. Mirek (a plno dalších) by se nikdy nemohli věnovat tomu, co dělají, kdyby neměli doma zázemí. Ženu, která se o všechno postará, nebrble (nebo jen v normě 🙂 ), stará se o všechny ty přízemní, denní drobnosti, bez kterých bychom my chlapi nejspíš ani nemohli fungovat. K tomu napnutý rozpočet, neb závodění není laciná zábava. A u aktivních závodníků s všudypřítomnou obavou, že to taky nemusí dobře dopadnout a že se ve vteřině život obrátí naruby. A že se to stává je bohužel smutná skutečnost.

Celým tímto povídáním bych chtěl vzdát hold všem těm slušným, zapáleným a obětavým lidem, bez kterých by silniční závody nejspíš nebyly. Zvenku se to dá obtížně pochopit, ale i zevnitř se to dost obtížně vysvětluje. Je to vášeň, bez které by tahle skupina lidí nemohla žít.

Tak jim (i sobě) přeju klidný Vánoční svátky s bohatým Ježíškem. Taky bezproblémovou sezonu 2019. A samozřejmě i ty další. Ať se kola točí. Rychle!

Jak říká kamarád Karel Kupka, HROM DO SILNICE! Krásný Vánoce, přátelé!

Jaroslav Brzobohatý
Foto: Libor Krmášek