Jezdec je sice na trati sám, ale aby se na té trati vůbec octl, musí mít kolem sebe spoustu lidí. Poměrně obvyklá je situace, že závodící otec postupně předává žezlo synovi.

V historii bezpočet příkladů. Ve světě třeba otec a syn Robertsové, Rossiové, Gardnerové atd. U nás Stašové, Šobáňové, Balážové, Krmíčkové, Hanikové a další. Tito lidé se v branži orientují a umí mladého nasměrovat. Ale jsou i takoví, kteří sami nezávodili a syna k tomu přivedli. Buď synovu kariéru přímo financují nebo se snaží peníze shánět všemožnými způsoby. Finance v motorsportu jsou až na prvním místě. Bez nich sebevětší talent neuspěje. Čím vyšší liga, tím víc nul nutno poshánět.

Samostatná kapitola jsou mechanici a doprovody. Doprovody tvoří vesměs rodinní příslušníci pilota. Obdivuhodné je to žen. Dělají mu zázemí, snášejí jeho nenálady, když se něco pokazí. A permanentně trnou, jestli se něco zlého nestane. To není pro slabý povahy.

Mechanici, to je festival obětavosti. Určitě je to baví, jinak by to nedělali. Netrávili mnoho víkendů v polních podmínkách, s permanentně špinavýma rukama atd. A s vidinou, když se stane nějaký průser, budou to oni, kdo to bude oznamovat.

Další nepostradatelná skupina jsou pořadatelé. Bez nich by jezdci s doprovody seděli doma. Pořádat silniční závody je martyrium povolení, papírování a další otravné administrativy. To máte ty přihlášky, licence, přejímky, traťáky, sanitky, hasiče atd. A vše musí dokonale klapnout, jinak je zle. Letos předvedl obdivuhodný výkon spolek kolem Petra Civína. Uspořádali v této promořené době 3 (!) závody seriálu CAMS. V pár lidech. A výborně. Zaslouží si opravdu VELKÉ uznání. Není to spravedlivý. Když se něco nepovede, okamžitě vystartují šiky kritiků. Jsou to zpravidla ti, kteří nikdy pro nikoho jen tak nehnuli prstem. Ale chválit, to se u nás v našich krajích moc nenosí. Totéž, co o Civínovcích, platí o tlupě kolem Petra a Miloše Balážových. Československá spolupráce opravdu funguje. Obě skupiny pro závody žijí. A mají pochopení pro závodníky, kterým se nežije úplně lehce. A nikdy nežilo.

Další důležitá skupina jsou traťoví komisaři. V případě problému na dráze jsou to oni, kdo jsou u jezdce v problémech první. A na jejich umu, odbvaze a profesionalitě často závisí jezdcův život. Jsou takoví, co toto nelehké povolání dělají spoustu let. Jsou to opravdoví profíci. Baví je to a umí to. Díky za ně.

Krom toho všeho musí mít závodník štěstí na lidi. Za sebe musím říct, že bez lidí jako byli Tomáš Gescheidt, Mirek Medek, František Vala, Zdeněk Kyselý bych se možná k závodění ani nedostal. Pomohli mně vždycky, když bylo potřeba. Tenkrát mně to až tak divný nepřišlo. Mládí takový věci neřeší. Až dnes do hloubky chápu, co pro mě tito lidé (a mnoho dalších), udělali. Jsem jim za to neskonale vděčný. Oplatit jim to nikdy nebudu umět. Ale protože jsme to všichni dělali z lásky k motocyklovým závodům, budu se to tomu sportu nějak vrátit. Nejlíp, jak budu umět. Třeba psaním.

A když se tak ohlídnu, vím s jistotou. STÁLO TO ZA TO!

Jaroslav Brzobohatý