Valachia, závodnicko-společenská formace atamana Rostislava Hrbáčka slaví letos kulatých 10 let. Tak se myslím hodí k tomu něco napsat.

Rosťa sám trochu závodil. Byl účastníkem několika závodů ve třídě 175 ccm, tzv. katalogů. To byla třída pro opravdové hrdiny, byl jsem jeden rok jedním z nich :-). Motocykl s minimem úprav s nevyzpytatelnými jízdními vlastnostmi, naštěstí kompenzované nevalným výkonem motoru. Ale kdo jednou k závodění přivoní, většinou ho to pohltí. Tak tomu bylo i v tomto případě. Letitý závodnický matador valašského původu Zdenek Fojtík byl tradičním startujícím v katalogové kubatuře. Tam taky došlo k prvnímu setkání obou valašských borců. Se Zdeňkem vstoupil do světa závodů i jeho parťák Jarek Holba a poctivě začali objíždět závodní tratě. Pochopitelně ještě za hluboké totality. Valašsko není zrovna bohatý region a k závodům je to odsud většinou daleko. O to větší jim patří uznání a respekt. Jejich vůle a nadšení dokázalo překonat všechny překážky. A že jich bylo!

K tomu mám osobní příhodu. Kdysi v Brně jsem jel v barvách společenství Fojtík-Holba závod na Gileře 125 SP. Zhruba 20 let před vznikem Valachie. Takže Valachia rozhodně stojí na dobrých základech. Už tehdy to v nich bylo!

První závody za Valachii (ten název vznikl později) jel Zdena Fojtík ještě ve veteránské třídě, ale už se schylovalo ke vzniku třídy 250 SP, kde Valachia teprve patřičně rozkvetla. Třídu 250 SP (stejně jako řadu dalších) přivedl k životu nezničitelný a nenapodobitelný Saša Vysloužil. A kolem Rostislava Hrbáčka se začala formovat parta lidí, která se časem stala dnešní Valachií.

Na 250 SP značek Yamaha a Aprilia se vystřídali postupně Petr Kunz, Jarek Holba, Superstar Milan Šobáň st, Zdeněk Fojtík, Karel Kalina, Radek Josefík a Boris Korčák. Dva posledně jmenovaní v začátcích působili jako opravárensko-mechanická jednotka. Samostatná kapitola v historii Valachie je angažování Honzy Vysloužila (o tom později). A blízko k Valachii vždycky měl i Jirka Lefan. Technickou podporou tým podporují od počátku kluci z Motokšeftu Brno.

Společenství Valachia nikdy nemělo nějaká přísně daná pravidla (ač i takový nápady v začátcích byly). Vždycky šlo hlavně o to zazávodit si a užít si atmosféru s kamarády. Tzn. posedět, pobavit se a i trochu popít. O jednotlivé motocykly se jednotliví jezdci starají sami. Materiální zabezpečení má v gesci šéf Rosta Hrbáček. A pozávodní oslavy bývají společné 🙂 A důkladné! Jak se na Valachy sluší!

Honza Vysloužil se stal součástí Valachie v momentě, kdy šéf pořídil od Saši Vysloužila Yamahu 250 TZR – SUGO. Trochu to bylo i Sašovo přání, ale i když podle svých slov měl Honza trochu obavy, jak zapadne, NIKDY neměl žádný problém uvnitř společenství Valachů. A ziskem 3 titulů ve třídě 250 SP ukázal, že když na něj Rosťa vsadil, dobře udělal! Po Honzovi Sugo převzal Petr Kunz a dál vozí věnce.

S Honzou alias Čendou se pojí ještě jedna příhoda. Trochu jako poděkování za vyhraný závody mu zařídil šéf Valachie Rostislav Veliký 🙂 v Těrlicku svezení na špičkovém Superbiku Yamaha od Jarka Gryce. Bez ambicí na nějaký výsledek. Šlo jen o radost ze svezení na špičkovém biku. Podle Čendových slov zdaleka nevyužíval možností motocyklu, ale moc si to užíval. S velkým poděkováním Rosťovi, že mu to umožnil.

Osoby a obsazení:

Rostislav Hrbáček – šéf se vším všudy. Ale zaslouženě ctěný a respektovaný. Prostě The Boss 🙂

Šárka, Kristýna, Lucka a ostatní baby. Starají se (a skvěle) o týlové zázemí, stravování a pitný režim Valachie. Díky jim je valašský ležení na závodech vyhledávanou lokalitou. Nejen kvůli dobrému jídlu, oktanovým nápojům, kávě atd. Panuje tam taková příjemná, uvolněná atmosféra. Pobíhají tam děti, o které se vždycky někdo stará. Nemusí to být nutně příslušný rodič :-). Myslím si, že ty baby, podporující ty blázniví, závodnický chlapy, si zasluhují nejvyšší úctu a obdiv. Nejenže je za nimi vidět neskutečná hromada té běžné, otravné, denní práce, kterou navíc málokdo ocení. A v sezoně je to jako bonus k běžným rodinným starostem. A že se u toho ještě dokážou usmívat i třeba na otravy mého typu :-), to už je skoro k nepochopení. Ale mám k nim opravdu převeliký respekt.

Petr Kunz – pan 67. Nejdéle sloužící aktivní jezdec týmu. Krom závodů  v dresu Valachie ještě stíhá jezdit (a dobře), závody veteránů  a 125 SP. Petr je rychlý, spolehlivý jezdec, který zajede na všem co vrčí. Poslední roky válčí v dresu Valachie i ve třídě 400 SP.

Radek Josefík (alias Fík). Jezdecky se pořád lepší. Ale pořád mám pocit, že je víc technikem než jezdcem. Což samozřejmě není na závadu – spíš naopak. Motocykly ho taky v civilu živí. Vloni měl smůlu na havárie. Tak letos se mu to doufám vyhne.

Boris Korčák – vnuk slavného dědy pana Ernesta Korčáka. Ten byl závodnickou legendou a vnuk po něm převzal štafetu. Dlouho u Valachie mechanikoval v tandemu s Fíkem a posléze nastoupil i jako jezdec. Sedlal 125 GP Hondu, poslední roky 250 SP Apriliu.  

Troufnu si napsat, že všichni výše jmenovaní jsou mými kamarády. Nejen pro samotné závodění. Ale jsou pohodáři a mají ten druh humoru, který mám rád. A s nadhledem snáší i moje popichování.

Původně jsem chtěl pátrat a sepisovat výsledky Valachie. Ale neudělám to. To si může najít v dnešní přeinformované době každý sám. Shrnu to do konstatování, že z Valachie vzešla řada vítězných závodníků. Od jejího vzniku posbírali bezpočet věnců a pohárů. To je samo o sobě velká věc, ale ještě lepší je to, že to neberou tak zvířecky vážně (jako mnozí jiní). Baví se tím. A ještě poznámka. Nebýt Valachie, tak by třída mně milá 250 SP nepochybně zanikla. Což by byla velká škoda.

Tak přeju Rosťovi i celé Valachii do dalších let jen to nejlepší. Bez nich by v závodním světě cosi chybělo. A toho cosi by bylo hodně. A rozhodně by to byla velká škoda!

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: autor, Karel Šoukal a archív Valachie