Presne pred 30 rokmi, 9. augusta 1981 zahynul na kopčianskej trati Karel Navrátil z Brna, ktorý sa tak stal jedinou obeťou histórie tohto prírodného okruhu. V nasledujúcich riadkoch si na tohto pretekára a smutný deň zaspomína jeho kamarát a súper Jiří David.

Při vzpomínce na Karla se musím nejprve vrátit do roku 1966, přesněji na pracovní sobotu 10. září 1966. Ten den se před Mototechnou – opravnou motocyklů v Brně , loučí Mistr sportu Robert Janka, vedoucí provozovny , zaměstnanec Otto Šustek (startér GP ČSSR) a učni Jiří Král a Jiří David s kolegou – automobilovým závodníkem Josefem Brázdem, který odjíždí na jeho osudný závod formule 3 do Sokolova. V průběhu závodu z neobjasněných příčin vyjíždí mimo trať přímo do přihlížejících diváků, naráží do sloupu veřejného osvětlení a na místě umírá. Současně s nim umírají i tři diváci a je mnoho raněných.Větší tragédii zabrání zmiňovaný sloup veřejného osvětlení. Celá událost je vzpomínána v jednom díle seriálu Osudové okamžiky, vysílaném před časem českou televizí.
Na pohřeb Josefa Brázdy v úterý dne 20. září vyjíždí z kasáren v Rajhradě u Brna vojín základní služby, tehdy již úspěšný motokárový závodník a o sedm let starší bratr Karla Navrátila Josef Navrátil, zvaný též „Jobl“ na služební Jawě 350 ccm. Na pohřeb však bohužel nedojel. V tehdy známém esíčku pod Bobravou při kolizi s nákladním autem smrtelně havaroval.

Karel převzal nejen přezdívku „Jobl“, ale vše, co mělo se závoděním něco společného. V Modřicích a Přízřenicích, odkud Karel pocházel, začíná parta kluků závodit na sériových ČZ 175 ccm, tak zvané Katalogy. Mají úspěchy a tak samozřejmě míří výš. Karel chodívá do garáže Jiřího Krále na Černopolní ulici, kde je jedno ze „středisek brněnských závodníků.“ Já půjčuji Karlovi svoji Yamahu 350 na několik kvalifikací do mistrovství republiky, kam se pro rok 1978 kvalifikoval. V roce 1979 si ji ode mě kupuje . Stěhuje se z Přízřenic do Moravan u Brna kde má nový byt, zakládá rodinu a v roce 1980 se jim narodila dcera.
Karlovi se daří v životě, práci i ve sportu. V zimě hraje hokej, v létě závodí na motorkách, kde v konečném pořadí MR obsazuje 12. místo.
V sezoně 1981 první závod MR v Městci Králové nedokončil, druhý závod v Novém Městě nad Váhem se pro déšť a kluzkou vozovku do mistrovství nezapočítával. V prořídlém startovním poli (asi polovina závodníků odmítla startovat) Karel zabojoval a skončil druhý.

Následoval osudný mistrovský závod v Kopčanech. V den závodu, v neděli 9.srpna si Karel se svým mechanikem Horynem přišli změřit můj tehdejší minimotocykl, který si chtěli také vyrobit. Navrhl jsem jim, aby si ho půjčili a před závodem přivezli. Po obědě na něm přijel Karel sám a domluvili jsme se, že po závodech si minimotorku půjčí na celý týden a bude si ji moci pořádně okoukat. V dalším rozhovoru jsme si vzájemně stěžovali na počasí, bylo tenkrát nesnesitelné vedro. Karel byl v naprosté pohodě a to bylo naposled, co jsem s ním mluvil.
Ten den bylo opravdu horko. Když dojely do cíle dvěstěpadesátky, strhla se krátká průtrž mračen. Někde poblíž vítr strhl stodolu, v které byli schovaní turisté, takže všechny sanitky odváželi zraněné do nemocnice ve Skalici. Start kubatury 350 ccm byl odložen. Během chvíle však vysvitlo slunce a rozpálený asfalt přispěl k tomu, že třistapadesátky startovaly na již téměř suché silnici. Nad námi však již opět obloha černala, bouřka se vracela.

Mě se tenkrát starty dařily a hned od startu jsem se dostal do vedení, na konci startovní rovinky však už pršelo a já na mokré vozovce ve vracáku za kostelem při brzdění padám, ostatní mnou varováni bez problémů projíždějí. Z místa nehody odcházím celkem v pohodě do místní hospody, kde zjišťuji, že mám roztržený hřbet levé ruky, vyřeší to kus utržené utěrky. V té době již prší jako z konve a příkopem plným vody, po zádech jako nějaký sněžný pluh, doklouzává k hospodě Karel Chaloupka.
Za chvíli přestávají motorky jezdit, tak společně odcházíme do depa. Tam se dozvídám, že Karel Navrátil havaroval a byl odvezen do skalické nemocnice. Mě v depu navštěvuje doktorka, prohlíží zranění a navrhuje odvoz do nemocnice. Nejprve odmítám, ale když přijela se sanitkou, souhlasím. V nemocnici při sešívaní ruky říká zdravotní sestra doktorovi: „navrchu mají asi hodně práce“ , tím myslela operační sál, nacházející se o poschodí výš. Doktor jí na to odpovídá: “ tam už žádnou práci neměli “ . Rozhovoru jsem nevěnoval pozornost, protože se po chodbě pohybovalo několik ošetřených turistů zraněných pod spadenou kůlnou, a myslel jsem si, že je řeč o nich. Když jsem vyšel z ordinace, na chodbě už čekal Karel Chaloupka. Od něho jsem se dozvěděl že to Karel Navrátil prohrál .

V depu jsem zastihl Karlovy mechaniky Emause a Horyna Hégra (mechanik a ač mladší, Karlův strýc) kteří byli nastalou situací úplně zdrceni.
Horyn si vůbec neuměl představit jak to oznámí Karlové manželce a Karlové mamince. Až později mně vyprávěl, jak to proběhlo. „Když jsem v noci v Moravanech zazvonil, otevřely se dveře a já nestačil promluvit. Jeho manželka řekla „Karel se zabil“ , bylo to bez otazníku a vzápětí omdlela, já to měl snad napsané na čele.“
Před odjezdem z Kopčan zastavuji v místě nehody a očitý svědek nám ji celou popisuje.Za silného deště, v pravé, na Kopčany rychlé zatáčce, dostává Karel smyk, padá do příkopu, kde jeho, před ním letící motocykl naráží do balíků slámy, které rozhazuje a na nechráněný betonový mostek naráží Karel. Bezvládné tělo je vymrštěno do výšky a naráží do rodinného domku. Přijíždí sanitka a odváží Karla do nemocnice.
Ještě se vrátím k průběhu závodu: déšť neustále sílil, nevím v kterém kole (já jsem byl v hospodě s utěrkou na ruce) někteří závodníci sami zastavují v prostoru startu a cíle s tím, že v takovém dešti už není dostatečně vidět. V tu dobu se pořadatelé rozhodli závod ukončit; zdali to bylo včas, je otázka. Pár jezdců už totiž před tím najeli do dalšího, pro Karla osudového kola.
Přesně to připomíná Znojmo 1960 a tragickou havárii Jiřího Koštíře

Karel byl slušný, hodný, podle mně až moc hodný kluk. Zní to jako fráze, ale v jeho případě ne. Sportovec, šikovný mechanik, bezva člověk.

Dělávali jsme si legraci, že brněnští závodníci jsou samý štáckrypl ( pro neznalé- neschopni vojenské služby). Vymykali se snad jen otec a syn Quirenzové a Petec Hlavatka.
Když jsme hrávali hokej Strakonice – Brno, tak v brněnské jednotce štáckryplů – Jiří Král, Jiří Mrkývka ,Jiří David, Mirek a Pavel Vašíčci, hrál jako naprostá jednička Karel Navrátil
( jak to měl s vojnou on, už nevím).
V Brně strakoničáci prohráli a slibovali, že doma posílí. Když jsme ve Strakonicích otevřeli dveře společné kabiny , mysleli jsme, že budeme hrát proti nároďáku. Na lavičkách seděli dvou až trojnásobní mistři světa Láďa Bednář z Českých Budějovice, jihlavský Vladimír Caldr , plzeňský Vasil Koban. Po dohodě šel Vasil chytat za Brno. Za Strakonice chytal Bohouš Staša, podle značky cigaret které tenkrát kouřil zvaný „Bétečko“. V bráně se střídal s Boďourem (Staša ml.), který chtěl být tenkrát hokejovým brankářem a také uměl. Jediný Karel byl schopný s mistry světa držet krok v bruslení a s Vasilem se postaral o to, že jsme ty góly uvezli do Brna. Když jeden z mistrů světa přešel na naší stranu, tak jsme získali převahu. Karel byl zkrátka BOREC.

V pátek 14. srpna 1981 měl Karel pohřeb, rovnou od hřbitova se odjíždělo na Těrlicko na Zlatý kahanec, ale beze mě. Při cestě sanitkou ze Skalice do Kopčan mně totiž doprovázející doktorka upozornila, že ošetřující lékař mně pod sešitou kůží nechal přerušenou zvedací šlachu prstu. V Brně okolo toho mezi doktory bylo hodně rušno, šlachu spravili ale dlaha na šest týdnů a dalších šest týdnů rehabilitace mě neminulo.
V neděli 16.srpna v Těrlicku havaruje Mrkva -Jiří Mrkývka podobně jako Karel. Jemu v příkopu zavazel buď pařez nebo velký kámen, už si to přesně nepamatuji. Výsledek: prasklý obratel , tříštivá zlomenina stehenní kosti a slušně rozštelované koleno. Operace v Havířově, ve středu převoz do Brna a s různými komplikacemi pobyt v nemocnici asi rok a půl.
Poslední srpnový víkend se jede Velká cena Československa v Brně. V pátek večer po tréninku švýcarský závodník Hans Neff, Bohouš Staša a já navštěvujeme Mrkvy v brněnské úrazovce, při odchodu Bohouš říká : „to jsou zase dvě vteřiny v prd…“, tím myslí čas na jedno kolo.

Mě v té době poprvé přepadá myšlenka skončit se závoděním.

Vzpomeňte na Karla Navrátila – mladého Jobla a Josefa Navrátila – Jobla, oni si to zaslouží.

Děkuje Jiří David (Bubla)