Blížící se konec roku a Vánoční svátky jsou vhodnou příležitostí zavzpomínat na ty, co už tady s námi nejsou.

Mirek Medek st. (1950-2001) byl chlap, který motocyklovými závody doslova žil. Poznal naprostou beznaděj s technikou a potom i úspěchy a slávu. Ani ty ho nezměnily a zůstal dál tím obyčejným zapáleným klukem. A taky kamarádem, na kterého se můžete obrátit, když si nevíte s něčím rady. Když jste mladý, začínající závodník, tak si sakra považujete lidí, co vám pomáhají.

Jeho kariéra začala od těch nejnižších soutěží. Postupně se prozávodil až do Mistrovství ČSSR, kde i s obstarožní technikou rozhodně nebyl do počtu. Ale jak technika (už tehdy starší) stárla, z M ČSSR se Mirek propadl zase až do oblastních závodů. Ale vzdát se neměl v povaze. Ke svému normálnímu zaměstnání si přibral starost o několik plynových kotelen, za což byl nějaký peníz. Závodění je celkově hodně o penězích a každá koruna se hodila. Volný čas v podstatě přestal existovat, k tomu dvě malé děti. Tehdejší doba závodění na silnici nepřála, preferovala motocross, soutěže atd. Svazarm…

Když už to vypadalo, že Mirek dozávodil, našel podporu v AMK Pisárky. To byla v té době oáza mnoha závodníků. Vím to dobře, byl jsem jedním z nich. Mirek se znovu probojoval do M ČSSR se starší Yamahou a na sezonu 1985 se povedlo od Bohumila Staši koupit SZUKI 500, tedy plnokrevnou pětistovku.

A Mirek ukázal, že je opravdu pilot. Získal titul vicemistra za B. Stašou s možností získání titulu ještě v posledním závodě. A pak ještě jednou. Třída dvoutaktních pětistovek je nejbrutálnější a nejnáročnější kubatura v historii vůbec, tedy aspoň pro mě určitě. K jejímu zvládnutí jsou potřeba krom odvahy ještě mimořádné jezdecké schopnosti. A taky fyzička, potřebná na roztlačení motocyklu. Tehdy se startovalo s motorem v klidu.

Tohle všechno Mirek mistrovsky zvládl. A patřil dlouhý roky do užší špičky třídy 500 ccm.Neztratil se ani v mezinárodních závodech, například skvělé 4. místo v německém Schleizu v roce 1988. Jeho mechanici Zdeněk Kyselý a bratři Dvořákové udržovali SUZUKI v kondici. Navzdory tomu, že v podstatě neexistoval žádný manuál ani dokumentace. Měli jen fortel a cit.

Měl jsem to štěstí, že jsem strávil s Mirkem hodně času. A nejen na závodech. Díky jemu jsem se seznámil s řadou neskutečně zajímavých lidí. Ale nejvíc si cením přátelství nejen jeho, ale celé jeho rodiny. Zážitků s ním mám nespočetně.
– Když jsem si roztrhl při testování ošklivě nohu,Mirek mně naložil i s motocyklem,odvezl do nemocnice.
– Když jsme spolu byli na otevření Mosteckého okruhu a nebylo kde nocovat, našli jsme azyl na zimním stadionu v Litvínově v jakémsi kumbále. Spolu s Kvetošem Samákem.
– Když jsme před GP vyrazili spolu se Seppem Dopllerem, Petrem Smolikem  a pár lidmi do vinného sklepa v Blučině.
– Když jsem se o něj strachoval po pádu při ME v Brně v posledním kole, kdy SUZUKI trochu ohořela.
– Nebo schůze výboru AMK Pisárky, konané u Medků v kuchyni za plného rodinného provozu.
– Nebo účast celé Medek  family kdysi na mé svatbě.

Mirkova civilní nenápadnost kontrastovala s jeho dravostí a uměním na dráze. Závodění byla jeho přirozenost, což se na dobré technice okamžitě projevilo. Rodinné zázemí, bez kterého by závodění nebylo myslitelný, vytvářela Mirkova žena Jarmila. Mimo jiné byla i činná ve výboru AMK Pisárky. To obnášelo i pravidelné schůze konané u Medků doma v jejich malým bytě. A tím, že byt byl v centru města, byl i místem setkávání motocyklistů z Brna i okolí (Pamatuju si, jak jsme například s Petecem Hlavatkou stěhovali nějaký skříně :-))

Když o tom tak zpětně přemýšlím, Mirek Medek je pro mě česká obdoba Joeye Dunlopa. Normální borec, který závodům obětoval víc, než je možný si představit. A bez arogance, mnoha dalším vlastní.
Mirkův předčasný odchod z tohoto světa a vůbec konec jeho žití byl neveselý. Ale jméno Medek ze závodního světa nezmizelo. Mirek jr. se potatil a závodí v otcových stopách. Mysím, že by z něj měl Mirek sr. radost. Jako já.

Na Mirka Medka moc rád vzpomínám. S úctou a s úsměvem. Je pochovaný v rodinném hrobu Borkovanech. Když jedu okolo, stavím se a zapálím svíčku.
Jsem pyšný, že jsem mohl být Mirkovi Medkovi tolik let nablízku a těšit se z jeho přátelství.
A vždycky tady budu pro Jarku, Mirka jr. a Silvu.

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: archív autora