Blížící se konec roku a Vánoční svátky jsou vhodnou příležitostí zavzpomínat na ty, co už tady s námi nejsou.
Mirek Medek st. (1950-2001) byl chlap, který motocyklovými závody doslova žil. Poznal naprostou beznaděj s technikou a potom i úspěchy a slávu. Ani ty ho nezměnily a zůstal dál tím obyčejným zapáleným klukem. A taky kamarádem, na kterého se můžete obrátit, když si nevíte s něčím rady. Když jste mladý, začínající závodník, tak si sakra považujete lidí, co vám pomáhají.
Jeho kariéra začala od těch nejnižších soutěží. Postupně se prozávodil až do Mistrovství ČSSR, kde i s obstarožní technikou rozhodně nebyl do počtu. Ale jak technika (už tehdy starší) stárla, z M ČSSR se Mirek propadl zase až do oblastních závodů. Ale vzdát se neměl v povaze. Ke svému normálnímu zaměstnání si přibral starost o několik plynových kotelen, za což byl nějaký peníz. Závodění je celkově hodně o penězích a každá koruna se hodila. Volný čas v podstatě přestal existovat, k tomu dvě malé děti. Tehdejší doba závodění na silnici nepřála, preferovala motocross, soutěže atd. Svazarm…
Když už to vypadalo, že Mirek dozávodil, našel podporu v AMK Pisárky. To byla v té době oáza mnoha závodníků. Vím to dobře, byl jsem jedním z nich. Mirek se znovu probojoval do M ČSSR se starší Yamahou a na sezonu 1985 se povedlo od Bohumila Staši koupit SZUKI 500, tedy plnokrevnou pětistovku.
A Mirek ukázal, že je opravdu pilot. Získal titul vicemistra za B. Stašou s možností získání titulu ještě v posledním závodě. A pak ještě jednou. Třída dvoutaktních pětistovek je nejbrutálnější a nejnáročnější kubatura v historii vůbec, tedy aspoň pro mě určitě. K jejímu zvládnutí jsou potřeba krom odvahy ještě mimořádné jezdecké schopnosti. A taky fyzička, potřebná na roztlačení motocyklu. Tehdy se startovalo s motorem v klidu.
Tohle všechno Mirek mistrovsky zvládl. A patřil dlouhý roky do užší špičky třídy 500 ccm.Neztratil se ani v mezinárodních závodech, například skvělé 4. místo v německém Schleizu v roce 1988. Jeho mechanici Zdeněk Kyselý a bratři Dvořákové udržovali SUZUKI v kondici. Navzdory tomu, že v podstatě neexistoval žádný manuál ani dokumentace. Měli jen fortel a cit.
Měl jsem to štěstí, že jsem strávil s Mirkem hodně času. A nejen na závodech. Díky jemu jsem se seznámil s řadou neskutečně zajímavých lidí. Ale nejvíc si cením přátelství nejen jeho, ale celé jeho rodiny. Zážitků s ním mám nespočetně.
– Když jsem si roztrhl při testování ošklivě nohu,Mirek mně naložil i s motocyklem,odvezl do nemocnice.
– Když jsme spolu byli na otevření Mosteckého okruhu a nebylo kde nocovat, našli jsme azyl na zimním stadionu v Litvínově v jakémsi kumbále. Spolu s Kvetošem Samákem.
– Když jsme před GP vyrazili spolu se Seppem Dopllerem, Petrem Smolikem a pár lidmi do vinného sklepa v Blučině.
– Když jsem se o něj strachoval po pádu při ME v Brně v posledním kole, kdy SUZUKI trochu ohořela.
– Nebo schůze výboru AMK Pisárky, konané u Medků v kuchyni za plného rodinného provozu.
– Nebo účast celé Medek family kdysi na mé svatbě.
Mirkova civilní nenápadnost kontrastovala s jeho dravostí a uměním na dráze. Závodění byla jeho přirozenost, což se na dobré technice okamžitě projevilo. Rodinné zázemí, bez kterého by závodění nebylo myslitelný, vytvářela Mirkova žena Jarmila. Mimo jiné byla i činná ve výboru AMK Pisárky. To obnášelo i pravidelné schůze konané u Medků doma v jejich malým bytě. A tím, že byt byl v centru města, byl i místem setkávání motocyklistů z Brna i okolí (Pamatuju si, jak jsme například s Petecem Hlavatkou stěhovali nějaký skříně :-))
Když o tom tak zpětně přemýšlím, Mirek Medek je pro mě česká obdoba Joeye Dunlopa. Normální borec, který závodům obětoval víc, než je možný si představit. A bez arogance, mnoha dalším vlastní.
Mirkův předčasný odchod z tohoto světa a vůbec konec jeho žití byl neveselý. Ale jméno Medek ze závodního světa nezmizelo. Mirek jr. se potatil a závodí v otcových stopách. Mysím, že by z něj měl Mirek sr. radost. Jako já.
Na Mirka Medka moc rád vzpomínám. S úctou a s úsměvem. Je pochovaný v rodinném hrobu Borkovanech. Když jedu okolo, stavím se a zapálím svíčku.
Jsem pyšný, že jsem mohl být Mirkovi Medkovi tolik let nablízku a těšit se z jeho přátelství.
A vždycky tady budu pro Jarku, Mirka jr. a Silvu.
Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: archív autora
Osobně, jsem pana Miroslava Medka st., bohužel nepoznal.. Ale, můžu napsat
, že do úzké skupiny Mých přátel, patří Miroslav Medek ml., a protože mnohdy
jablko (v tomto případě a z Mého pohledu – zlaté), nepadá daleko od stromů, ne-
pochybuji, o vyjímečnosti pana Medka st. Jeho syn, Mě, ne-jednou pomohl zcela
bez účelu, ba naopak i ke své tíží, v těžkých životních situacích, a Mě může jen
mrzet, že jsem neměl tu čest, poznat Jeho Tátu. Ovšem, věřím, že lidí jako je pan
Miroslav Medek, ještě za život, pár poznám.
Jarek Brzobohatý (Brzda123 ((-: ) to napsal, že není co dodat (y)
Chtěl bych sem přidat dvě fotky Mirka, ale nevím jak )-:
Jarku, napsal jsi to krásně a pravdivě, prostě prima kluk z Brna. Byl skromný a kamarádský, rád si na něho vzpomenu.
Ať mu to nahoře jezdí.
Míro ahoj.
Rád som spoznal pana Medeka cestou Tvojho príbehu. Vaše kamarátstvo určite stálo za to. Čo narobíme, keď život nám kombinuje krásne príbehy aj s tými trpkými…
krásně napsaný a od člověka,který to prožil,což je o to cennější!
Su o něco mladší,ale pamatuju si na něho byl dobré závodník i člověk.
K tomu není co napsat .krásný pěkný. Dekujem ☺☺☺