Dnes, 22. 4. 2018, odešel do motocyklového nebe ve věku 90 let jeden z největších československých motocyklových závodníků 20. století, Saša Klimt… O životě Saši Klimta napsal v roce 2014 Jiří Wohlmuth následující článek ve Zpravodaji Svazu závidníků veteránů – AČR.

Klimt osudově spojil svoji soutěžní specializaci s jedním z našich největších motocyklových úspěchů. V roce 1955 ho svedl běh událostí do družstva Jawy pro francouzský vytrvalostní závod Bol d´Or, kde byl nominován s pražským závodníkem Oldřichem Hameršmídem.

Saša Klimt (nar. 4. února 1928), výborný závodník a snad ještě lepší mechanik, nemohl mít k motocyklům blíže. Jeho otec měl v hanácké metropoli Olomouci motocyklový obchod s dílnou, v níž se každý dne scházela početná skupina zájemců, nadšenců a začínajících motoristů. Vedly se učené, jak jinak, řeči, vyprávěly se příběhy a zážitky, předávaly se technické zkušenosti a mladý Saša Klimt hltal každé slovo. Logicky tak přišlo brzy pomyšlení na první motocykl.

Stejně tak brzy přišlo i závodní pokušení. Bylo nedlouho po válce, zkusil několik motocyklových soutěží a jako soukromý jezdec se přihlásil v roce 1947 ke své první Šestidenní v životě. Vždyť to nebylo z Olomouce do Zlína tak daleko a plnil si tak i svůj sen, zúčastnit se nejtěžší motocyklové soutěže světa. Jel na dvěstěpadesátce Jawě „péráku“ a vedl si velice dobře, až do poslední etapy, kdy mu praskla přední vidlice a pořádně si natloukl. Také druhý z jeho patnácti startů byl v italském San Remu ještě v soukromé režii. Ten dopadl ale v porovnání s debutem podstatně úspěšněji. Klimt dojel se dvěma trestnými body na stříbrnou medaili. Jako jediný z našich jel na baťovkách, barumky ještě nebyly a na pirellky, na nichž jeli všichni naši, neměl.

Startů a zkušeností přibývalo a postupně si získával pověst velice zodpovědného a spolehlivého soutěžáka. Nakonec se čtyřikrát dostal do československého Trophy teamu a podílel se na jeho čtyřech vítězstvích v letech 1954, 1956, 1958 a 1959. Ne všechny ročníky ale byly šťastné. Saša Klimt si jedno z největších utrpění prodělal ve východoněmeckém Erfurtu v roce 1964.

K soutěži nastupoval s vážnými zdravotními potížemi, ale sestavu již nebylo možné změnit, stejně tak nebylo pomyšlení na chirurgický zákrok. A tak absolvoval každý den ve stupačkách a na sedlo si nebylo možné sednout. Trpěl šest dní, do cíle chybělo šest kilometrů v terénu, když při předjíždění soupeře najel na skrytý pařez v trávě. Následky pádu byly hrozné. Kryt motoru úplně zničený, řadící páka utržená. Bojoval dál, zničený motocykl tlačil, pomáhal mu, doléval olej. Byl už necelý kilometr před letištěm, kde byla cílová kontrola. Motocykl se definitivně zastavil. Nejtěžší soutěž života Saša Klimt nedokončil.

O poslední zlatou medaili přišel v roce 1965 na ostrově Man. Jel tehdy na jawě typu „banán“, byl to odlišný motocykl, než na jaký byl zvyklý, navíc se muselo jet na univerzálních pneumatikách. Neuspěl, jako ostatně prakticky všichni naši a po dvaceti letech ukončil svoji aktivní kariéru. K ní ovšem patřil i životní výsledek, který zdobí Klimtovu kariéru. Je jím vítězství ve francouzské motocyklové čtyřiadvacetihodinovce Bol d´Or v roce 1955, kterou pro Jawu i československý motorismus zajistili po heroickém výkonu s Oldřichem Hameršmídem. O rok později se ve stejném závodě těšili ještě ze druhého místa v cíli. Po skončení kariéry se Saša Klimt upsal na dlouhá léta řeholi mechanika. Svědomitě a zodpovědně připravoval závodní automobily pro Vladimíra Hubáčka a jeho zlaté ruce mu vynesly pověst jednoho z našich nejlepších a nejuznávanějších mechaniků.

Čest jeho památce!