Stává se, že si někdy splníte sen. Musíte pro to něco udělat, ale pak to stojí zato. A jsou i převzácný chvíle kdy se vám splní i to o čem jste ani nesnili. Vysvětlím dále.

Když jsem se kdysi dozvěděl, že na závodech v Holíči bude jako jezdící host Carlos Lavado, zpozorněl jsem. Carlos je Mistr světa třídy 250 ccm z let 1983 a 86. Je přítelem Petra Baláže a byl ochoten přijet na Holíčské preteky. Toto je jeden z mnoha Petrových mnohdy nedoceněných mistrovských kousků. Bohužel se v letech 2020 a 21 z covidových důvodů Holíč nejel. Svět žil v obavách z pandemie. Až letos. Zeptal jsem se Petra, jestli naše domluva pořád platí. Pravil že hej. Tím spustil řetěz událostí tím směrem.

Původně jsem chtěl startovat na JAWĚ Junior ex Frankie Mrázek. Tedy startovat v kategorii Lap of Honour – tzv. mávací jízdě. To jen aby bylo jasno. Bohužel Junior nebyl provozuschopný. Co teď? Vymyslel jsem několik krkolomných variant, ale žádná nevedla k cíli. Když už jsem se skoro rozmachoval k hození flinty do žita, zasáhl osud. V podobě Alexe Vysloužila.  Saša mně nabídl svou HONDU VFR 400 R v nádherných barvách Joeyho Dunlopa. Jen tak. Sašovsky. Dobře věděl, že jsem po dlouhé pauze jel naposled na Revivalu ex Mrázkova Juniora. A vzal na sebe to riziko, že mu s tím někde praštím. Nepochopitelně úžasný!

On je člověk, který má ve své DNA motocykly jako nikdo jiný na světě. Určitě víc než 100 procent. A umí podat pomocnou ruku bez toho, že by dumal, co z toho. Vzácný druh, který by měl být uctíván a veleben. Jeden problém vyřešen. Zbýval sestavit tým. Už v prapočátku holíčské myšlenky jsem to konzultoval s kulkami z Motokšeftu Brno. Oba, Honza i Martin, jsou bývalí závodníci. Stejně jako já. Oba tomu byli nakloněni. Takže Martin a jeho otec zvaný Padre tvořili spolu se mnou náš tým. Postarali se o zázemí a o dopravu. Pojali jsme to jako dobrodružný výlet s poněkud punkovými prvky. Moje zlatá žena napekla buchty a v pátek odpo jsme vyrazili. Když už jsme měli tu krásnou Joeyho Hondu tak detailista Saša mně ještě půjčil Joeyho čepici. Neuvěřitelný.

Ještě jedna věc stojí za zmínku. Před pár dny bohužel zemřel Jiří Mrkývka. Skvělý závodník a bezvadný chlap. Byl to velký borec a úžasná osobnost. Přemýšleli jsme, jak ho uctít. Na Dunlopově HONDĚ je jeho číslo 3. Tak jsme k němu přidělali malou 2. Vzniklo z toho Mrkvovo kultovní číslo 23. Malá připomínka velkého závodníka. Poděkování Honzovi Koukalovi.

Po příjezdu do Holíče jsme ještě večer zvládli formální i technickou přejímku. Všechno v klidu a pohodě. Bez sebemenšího stresu nebo nervů. Na těch lidech tam je vidět, že je to baví a že tím žijí. A mají pochopení pro závodníky.  Nabízí se myšlenka, proč to tady jde a jinde narazíte na hrubost, aroganci a papalášství. Navíc od lidí, kteří si z toho udělali pašalíky a závody je zajímají jen jako byznys. Jména psát nebudu, ale není těžký si je tam dosadit. Po depu chodil už večer Carlos Lavado. Každému se bez problémů podepsal nebo se s ním vyfotil. Byl tam i Alfio Crespi a pár dalších přátel Petra Baláže. Krásná závodní večerní atmosféra.

Trochu hrozilo počasí, ale nakonec jen hrozilo. Kdyby v sobotu pršelo, nejel bych. Mám v sobě tolik odpovědnosti, že bych nemohl riskovat to, že bych Sašovu krásnou Hondu někde rozštípal. Spali jsme jako za starých časů v dodávce.  Navíc v krásným prostředí Holíčského zámku. Ráno hezky takže pohoda. Už jsem po těch letech z toho prostředí trochu vypadl, ale rychle jsem se zpátky adaptoval. Navíc ještě pořád tam jsou známý tváře ještě z mých dob. Nebo tam jsou už děti těch známých tváří. 🙂 Musím popravdě napsat, že chemie v týmu fungovala. Za celou výpravu jsme neměli sebemenší mezilidský problém. To je absolutní rarita. Na všem jsme se dokázali dohodnout. O motocykl se Martin i Padre starali jak o mimino. Jako jezdce mně zbavili všech starostí. Sen každého pilota.

Lap of Honour jel 2 jízdy po pár kolech. Stát na startu s Carlosem Lavadem, Petrem Balážem a dalšími je naprostá fantazie. Byl to jeden těch nezapomenutelných životních zážitků. Pršet začalo až později, na což doplatily třídy jedoucí po nás. Diváků bylo plno. I těch mávajících. Podívat se přišli i šampioni let minulých. Honza Dobiáš, Miloš Sedlák, Kamil Hrušecký, Imro Majoroš atd. Plus kamarádi Rudo s Evkou Mladí, Boris Korčák s rodinkou atd. Jako vždycky to s nimi bylo fajn. Ale smutno. Pořád nemůžeme pobrat odchod Jury Mrkývky. Takový věci nemají být. To hned tak nepřebolí.

Nakonec musím hodně a dlouho děkovat. Riškovi Karnokovi, že mně pomohl s řadou administrativních technikálií. Petru Balážovi, který byl srdcem a motorem celé akce. Nebýt něj, neježe by nebyl Lavado, ale ani ta akce by nebyla. Soně a Miloši Balážovým, Gitce a Štefanovi Vaculovým a mnoha dalším. I lidi v paddocku a u stánků byli příjemní a usměvaví. Proč to tady jde a jinde je to problém, nevím. Ale bylo to hrozně příjemný a milý.

Holíč 2022 byla úžasná akce. Věřím, že nejen pro mě. Všem, co mně při tom pomohli moc děkuju. Jsem na jejich přízeň a přátelství pyšný. A šťastný tak, jak jen může být někdo, komu se plní jeho nejtajnější sny. Zvláštní poděkování patří mé hodné ženě Heleně. Bez jejího pochopení a dobroty bych nic z toho nemohl dělat. A vracet se k ní po takové fantastické akci je megabonus.

Jaroslav Brzobohatý