Když se někdo jmenuje Vysloužil, je dost velká pravděpodobnost, že budete mít co do činění s motocykly. Nejspíš závodními. Jinak to nedopadlo ani u Honzy Vysloužila řečeného Čenda.

Čendův otec Alexander (Saša) silničními závody žije v podstatě celý svůj aktivní život a proto i Honza v momentě, kdy splnil věkový limit, začal závodit. Se slovenskou licencí, neb tam byl věkový limit o rok nižší než v Čechách a to dvanáct let.

O motocykly u Saši Vysloužila nikdy nebyla nouze, takže postupně eSpéčko a pak GP Aprilia. Ta se ukázala nad síly mladého pilota a projekt upadl v zapomnění. Ale skrz otce měl Honza pořád se světem závodů kontakt. Další fáze byla doba Monová, kde chvilku sedlal Mono Tondy Kružíka.

K závodům bohužel patří i odchody kamarádů. Náhlá tragická smrt Filipa Strnada vzala (naštěstí jen přechodně) chuť závodit. Po delší pauze začali s otcem projekt Minimomo, v podstatě takového předchůdce třídy MOTO 3. Tam už se občas zdařilo zajet nějaký výsledek, ale to už Saša zvolna uváděl do života dvoutaktní  třídu 250 SP. Ta se ukázala jako životaschopná a brzo bylo plné startovní pole. (Pozn. Bohužel se tato třída v současnosti potýká s naprostým nedostatkem startujících, což je velká škoda)

Čenda vyrazil na Aprilii a hned začal patřit ke špičce. V roce 2010 prohrál boj o titul až v posledním závodě v Kyjově s Pavlem Jančíkem. Když jsem se ho tehdy ptal, jestli to bylo tím, že to měl Pavel rychlejší na motor, odpověděl: „Pavel byl lepší a zaslouženě vyhrál.“ Poměrně vzácný příklad noblesního gentlemanství – zvlášt v našich končinách.

Další tři sezony byly Čendovy kvapíkové parády. Na Yamaze specifikace Sugo v týmu Valachia vyhrával jak na běžícím pásu k velké (a zasloužené) radosti majitele Valachie pana Hrbáčka. Jeden rok dokonce tzv. Full house – co jel, to vyhrál. Je pozoruhodné, že Sugo za ty roky nemělo NIKDY žádnou vážnější technickou závadu. Jen v tréninku na první závod ve Starém Městě došlo k zadření vinou udrolené hadičky, ale v závodě už to fungovalo a Honza dojel za Martinem Veselým druhý. Krom skvělého ježdění i ukázka Čendovy mechanické zdatnosti, neb si ji servisoval.

Roky ve třídě 250 SP si jednou v Těrlicku Valachia zpestřila zapůjčením špičkového Superbiku Yamaha od Jarka Gryce. Dle Čendových slov tak rychle nikdy nejel a možnosti motorky využíval jenom zlomkem. Ale užil si to a motorku dovezl do cíle celou 🙂 Krom toho má Čenda v závodnickém životopise i sezonu na šestce, takže už má něco odježděný.

Na mou otázku, jestli si myslí, že má v sobě (po otci) nějaký závodnický geny odpověděl upřímně, že si myslí, že ne. Že to má spíš vyježděný. Na tom asi něco bude. Jen ježděním se dá zrychlit. Už jsem tady psal, že Čendův otec Saša závodům nadobro propadl. A když měl pocit, že synek má i jiný zájmy, došlo i k pár konfliktům. Naštěstí ne moc a ne na dlouho.

V současné době je Honza sice pořád u motocyklů – vydělává si na chleba jako mechanik u Kawasaki – ale svět závodů vyměnil za rodinný život  s přítelkyní Luckou a malou Emou.

Můžu upřímně říct, že Čenda je mně z rodiny Vysloužilů nejbližší. Nepochybně prošel  řadou životních přemetů, ale ustál to a začal žít v reálném světě. Což se ne každému podaří. Nemyslím si, že je důležitý, jestli se Honza k závodům někdy vrátí. Myslím, že je pro něj hlavní, aby měl zdravou a spokojenou rodinu. Ze srdce mu to přeju!

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: Karel Šoukal a Richard Karnok