V plejádě brněnských motocyklových závodníků za minulého režimu zaujímal privilegované místo pan Emanuel Quirenz st. zvaný starý Eman (narozen 4. 5. 1929).

Krom vlastního závodění byl velmi schopným mechanikem. A neméně zdatným obchodníkem, což v té pokřivené době byla dost riskantní činnost. O jeho závodních výsledcích a úspěších toho bylo popsáno víc než dost. Zkusím na něj zavzpomínat tak jak jsem ho zažil já.

Každý závodník z Brna a okolí se s ním musel potkat. K závodění je potřeba tisíc a jedna věcí a s větším počtem z nich se chodilo k Emanovi. Tedy i já. Eman byl tuším garážmistrem ve firmě  Konekta na Francouzké. Požíval tam nepochybně značného respektu. Měl tam takový kumbál, koberec, křeslo a hlavně psa Topíka 🙂 Přijal mně dost s odstupem, ale myslím, že jsme se domluvili. Pak jsme se potkávali na závodech. Zlom v našich vztazích nastal, když se stal hlavním technikem přes motocykly v AMK Pisárky. Tam jsem shodou okolností jezdil i já. Fungovalo to tak, že každý jezdec Pisárek měl sice svého mechanika, ale velký opravy a přísun náhradních dílů byl v Emanově gesci. Měl nepřebernou zásobu věcí na Zetky (ČZ), Jawy a i na Yamahy. Takže cest do Nebovid u Brna přibývalo.

Po zazvonění nastal takový rituál, který slabší povahy těžko snášely. Rozlítly se dveře a Eman spustil. Co zas otravuješ, mám moc práce, všichni jsou darebáčci (zejména všichni závodníci :-)) atd. To někdy trvalo dlouhé minuty. Když to člověk nevzdal, mohl jít dál do Emanovy dílny. Tam visela na čestném místě fotka Karla Navrátila z nedalekých Moravan. Kája se zabil v Kopčanech na vodě v roce 1981. Vlastní domluva s Emanem už většinou tak dramatická nebyla. Možná se vysílil při vstupním rituálu 🙂

On se po skončení své dlouhé kariéry ještě po letech na dráhu vrátil. Jezdil s námi guláše (oblastní závody) a dost vyhrával. Měl špičkovou Yamahu a hlavně to s ní dost uměl. S ní mimochodem vyhrál závod kubatury 350 ccm na novém automotodromu v Brně. První, a taky tehdy jediný, zajel kolo pod 3 minuty.

Na jednu historku s ním jsem pyšný. Při závodě v Hranicích mně odešla na Yamaze kliková hřídel. Závada opravitelná leč časově náročná. A další závod byl už za týden. Kde, to už nevím. Byl jsem ještě v pátek večer u Emana pro nějaký věci a když jsem odcházel, tak Eman pravil – kdybys to nestihl spravit, zazvoň (i v noci) a já ti půjčím svou motorku! Musel to ještě jednou zopakovat, neb jsem to nemohl pochopit. Neuvěřitelná čest pro mladého pilota! Ještě dnes nad tím kroutím hlavou.

Starý Eman měl zvláštní dar – každému řekl, co si myslel. To mu vcelku logicky přineslo řadu nepříznivců i nepřátel. Ale já na něj vzpomínám jen v dobrém. Byl to svérázný chlapík, ale závodění v těch dobách nebylo jednoduchý. A každý na to měl svůj recept.

Eman st. zemřel koncem roku 2000. Je pochován v Nebovidech. Když jedu okolo, stavím se mu zapálit svíčku!   

Jaroslav Brzobohatý