Jméno Korčák má v československém motocyklovém silničním závodění zvuk. Patriarcha rodu pan Ernest Korčák (1929-2014) závodil v letech 1969-1983 a byl úspěšný nejen v Slovenském mistráku, ale i ve federálu. Jeho příkladu následovali i jeho synové Zdeno a Vilín a po závodech jezdila i dcera Viola. Prapor po nich zvedl Ernestův vnuk Boris (1981), její syn.

Borisova cesta k závodění měla turbulentní průběh. Měl rodinou naplánovanou budoucnost studiem hotelové školy. Ale jeho to táhlo směrem k technice a to až tak, že si vyvzdoroval, že se vyučí automechanikem, jak chtěl. Dost pravděpodobně v tom hrály roli geny po dědu Ernestovi. Po vyučení se rozhodl vydat do světa, konkrétně do Anglie. Bez znalosti jazyka, kontaktů atd. Dobrodruh. Ale podařilo se mu prosadit, přestože musel začít opravdu úplně odzdola. I finančně se to postupně lepšilo, ale táhlo ho to pořád domů.

Paradoxně právě děd Ernest z vnukova závodění moc nadšen nebyl. O závodech věděl všechno a znal i rizika s tím spojené. Nejen ty zdravotní, ale zejména finanční. Závodění nikdy nebylo preferovaným sportem a taky ne laciným. K tomu taky Boris dospěl.

Motocyklovou závodní kariéru, stejně jako pobyt v Anglii, začal úplně odspodu. Tedy minibiky. Zpočátku jen Hobby závody, potom i regulérní mistráky. V té době se scházelo na závodech cca 100 motocyklů. Boris sice postavou a váhou k minibikům úplně nepasoval, ale bavilo ho to a začalo se mu i dařit. Když už cítil, že se nejspíš nikam dál neposune, našel si novou třídu. Skůtry!

Začal se značkou Yamaha, potom přesedlal na Piaggio. Leč podcenil finanční náročnost této kubatury. Mistrovství se jezdilo Česko-Slovensko-Maďarsko a zejména Madaři do toho šli velkýma penězi. Kdo chtěl stačit, krvácel. Sumy, vynaložené tehdy na díly a tuning, vzbuzují i dnes respekt. Boris to hrdinsky vydržel pět sezon, ale pak už to dál nešlo. A než šidit rodinu, s těžkým srdcem se rozhodl závodění ukončit. Naštěstí ne nadlouho. Chtěl zkusit klasickou silnici, tedy přírodní okruhy. A začít zase zespodu. Pořídil si Hondu GP 125.

Teď vsuvka. Boris se už roky kamarádil s Radkem Josefíkem, aktivním závodníkem týmu Valachia. Hodně spolu jezdili po závodech a Boris i Fíkovi mechanikoval. A tak vlastně došlo i k setkání bosse Valachie Rostislava Hrbáčka a Borise a tím to začalo a postupně nabralo obrátky. Boris za mnohé děkuje právě Rosťovi Hrbáčkovi z Valachie a rodině, která jeho závodění obětavě snáší a podporuje.

S GP Hondou objel sezonu v dresu Valachie. Docela se dařilo a tak dostal od šéfa nabídku na přestup o třídu výš, tedy 250 SP na Aprilii po Petru Kunzovi. V této třídě odjel (včetně té letošní) dvě sezony. Ta loňská byla úspěšnější, ale ani letos to nebylo špatný, jen se na něj lepila smůla. Při Jarní ceně v Brně mu spadl pod kola soupeř, což mělo za následek těžký pád. I nějaký závady byly. Ale tak to při závodění chodí. Krom klasických tříd Boris pravidelně jezdí závody veteránů s Yamahou. S tou letos zvítězil na dědovu počest v Kopčanech, což pro něj (nejen pro něj), bylo velmi emotivní. A v posledním závodě v Dymokurech získal titul vicemistra, když byl do poslední chvíle ve hře o titul. Na příští sezonu Boris zbrojí naplno. A myslím si, že vcelku logicky míří vysoko.

Protože jsem zažil i pana Ernesta Korčáka, nemůžu si nevšimnout povahové podobnosti s Borisem. Nekomplikovaná upřímnost je pro oba charakteristická. A samozřejmě i to, že když se něco dělá, má se to dělat pořádně. Krom motocyklů i třeba rybaření, kterému se děd Ernest po motocyklové kariéře věnoval. A víru, že člověk se má spoléhat především na sebe.

Borise Korčáka považuji za kamaráda, s kterým se rád potkávám. A vážím si jeho důvěry a času, který mně k tomuto povídání věnoval. Děkuju!

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: autor, Karel Šoukal, Tomáš Gescheidt, Lukáš Bělič a Richard Karnok