AMK Pisárky

Jaroslav Brzobohatý

K závodění za minulého režimu bylo potřeba razítko Svazarmu, bez kterého to prostě nešlo. Svazarm byla organizace sdružující tzv. brané sporty. Střelce, parašutisty nebo třeba radioamatéry atd. Taky zastřešovala motoristický sport. V čele Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou) byl zpravidla odložen nějaký vysloužilý lampasák. Pozn. Nový Automotodrom v Brně se musel jmenovat Areál braných sportů nebo tak nějak.

Svazarmy byly různé. Některé jen taktak přežívaly, některé byly čiperné. Pár se jich věnovalo i silničnímu motocyklovému závodění. To nebyl sport, který by vrcholní potentáti Svazarmu zrovna milovali. Mělo se jezdit v terénu, nejlíp s puškou a sem tam třeba hodit granátem. 🙂
A navíc – silniční závodění stojí fakt velké peníze, hlavně ve valutách. Tedy v cizí, kapitalistické měně. Celkově dost podezřelá činnost.

Ale i tak se našly Svazarmy, kde to šlo. V Brně třeba AMK Pisárky. Tento oddíl založil pan Vašíček, aby mohli závodit jeho dva kluci Mirek a Pavel. Pan Vašíček uměl sehnat peníze, takže kluci se poměrně rychle prozávodili až do federálního Mistrovství ČSSR. Krom kluků Vašíčkových našla v Pisárkách azyl i celá řada dalších jezdců. Pisárky se to jmenovalo proto, že v této brněnské městské části Vašíčkové bydleli. Přímo na trati staré brněnské GP – v Libušině údolí.

Když z klubu pan Vašíček st. odešel, velení převzal Štěpán Kučírek. Rovněž člověk, který uměl poshánět závodníkům finance. Fungovalo to tak, že každý Svazarm měl povolenou tzv. vedlejší hospodářskou činnost. S určeným finančním limitem. Dalo se třeba sbírat železný šrot, organizovat tzv. školy smyků pro veřejnost atd. AMK Pisárky měly domluvu se skupinou horolezců, kteří natírali zemědělská sila. O výdělek se obě strany dělily, náklady většinou nesly Pisárky. Fungovalo to a peníze v kase utěšeně přibývaly. Problém byl, že finanční limit byl překračován o desítky procent. To už v čele stál Jiří Novotný a Štěpán Kučírek ustoupil do pozadí a stal se tzv. metodikem. Proč tomu tak bylo, nevím. Ani tehdy jsem to nevěděl. A ani mně to nezajímalo.

Já jsem přišel do AMK Pisárky koncem roku 1983. Přivedl mně tam Mirek Medek, kterému jsem jednou nějak vezl motocykl na závody tuším do Těrlicka. Z dnešního pohledu se jeví neskutečný fakt, že tam v té době byl volný motocykl – JAWA Junior 350. Právě po Mirkovi Medkovi, který dostal YAMAHU. V té době jsem jezdil svou ČZ 125 a jít do třídy 350 byl splněný sen. Takže jsem v roce 1984 jezdil kombinaci 125/350. V oblastním přeboru, tzv. guláši.
V AMK Pisárky bylo zvykem, že většina motocyklů byla prohlížena klubovým šéfinženýrem, kterým byl v těch dobách Eman Quirenz st. Měl plnou důvěru vedení klubu, a i potřebnou kvalifikaci. A v neposlední řadě i dostatek náhradních dílů. Potom do technických věcí začal mluvit Vlasta Jílek, což vyvolávalo různé nenálady a komplikace.

Všechny motocykly AMK Pisárky byly nastříkány v klubových barvách – modré/bílé. A jak přibývalo v pokladně peněz, přibývalo i motocyklů. Když jsem přišel, počet jezdců v aktivní službě se pohyboval cca kolem 10. Potom to začalo přibývat, ale to už jsem tam nebyl.

Centrem AMK Pisárky těch dob byl byt Mirka Medka na tř. kpt. Jaroše v centru Brna. Tam se odehrávaly i schůze výboru, a navíc Jarka Medková zastávala funkci hospodářky. Když bylo potřeba něco akutně probrat s faktickým šéfem klubu Štěpánem Kučírkem, bylo potřeba si ho vyčekat večer před jeho domem na Staňkové ulici. Telefon neměl a mobily nebyly. Ale jiná cesta nebyla. Štěpán Kučírek byl i majitelem 8mm kamery, s kterou se po závodech pohyboval. Jeho filmy se podařilo zachránit a jsou (i přes nevalnou kvalitu) svědectvím své doby.

Jednou z vrcholných akcí byla koupě půllitru SUZUKI od Maestra Bohumila Staši. S tímto špičkovým nářadím byl Medek v roce 1985 vicemistrem federálního Mistráku právě za panem Stašou. Motocykly měli jezdci doma a dle domluvy klub financoval jejich opravy a údržbu.
Docela dobře si pamatuju, jak všem spadly brady, když vyčíslil na jedné schůzi Jarek Gryc náklady na MBA Karla Haniky st. Ale za špičkový materiál se muselo (a musí) pořádně finančně přitlačit.
S klubovou Jawou Junior jsem jezdil celou sezonu 1984. Pár záděrů a sem tam nějaké body. Po sezoně ji převzal Tonda Vágner. Já jsem dostal už trochu vybydlenou Yamahu 350 po Ivanu Lavičkovi, též pilotovi Pisárek. Ale musel jsem před sezonou zorganizovat tzv. Sokolovský závod brané zdatnosti, pobíhání po tehdejším Gottwaldově údolí v Líšni se vzduchovkami. Plus nějaký doprovodný programy atd. Akce se povedla a dostal jsem Yamahu. S tou jsem si projezdil rok 1985. Jednou jsem s ní ve Vranovicích praštil (mám tam od těch dob zatáčku – tzv. Brzec kurve 🙂 ).
Pár bodů a pár záděrů taky bylo.

Nálada v klubu se ale rapidně měnila. Pravda je, že tam přišly fakt velké jména. Třeba Pavol Dekánek nebo Petr Hlavatka. Ale přišlo mně, že už je tam moc velký provoz, moc zádrhelů, komplikovaný mezilidský vztahy atd. A se Štěpánem Kučírkem jsem nenacházel společnou řeč. Prostě jsem tam už nebyl rád. Tak jsem po sezoně napsal abdikační dopis a motocykl předal kolegovi Frantovi Hudcovi. Když jsem nedávno svůj dopis našel, neměnil bych na něm ani slovo.

Po listopadu 1989 AMK Pisárky ještě nějak fungoval. Třeba snad měly i půjčovnu motocyklů někde v Chrlicích. A úmrtím Štěpána Kučírka v roce 1991 klub přestal fungovat úplně. Ale to jsou fakta, které znám jen z doslechu.
Osobně si myslím, že AMK Pisárky byl takovým malým předobrazem kapitalismu. A že to takto fungovalo bez nějakého většího průseru, je pro mě z dnešního pohledu skoro neuvěřitelné. Ale určitě je dobře, že takovýto klub mohl fungovat a poskytovat zázemí mnoha závodníkům.
V Pisárkách jsem strávil dobré závodnické roky rád na to vzpomínám. Tož tak.

Jaroslav Brzobohatý

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *