Saša Vysloužil se 2. 12. 2019 dožívá 60 let. Pro někoho málo, pro jiného moc. Mně osobně přijde, že Saša je tady odjakživa. Ani vizuálně se za ty roky co ho znám moc nezměnil 🙂

Lidem od závodů ho nemusím přibližovat. Buď s ním závodili nebo je k závodům přitáhl. Jemu je totiž vrcholně podezřelý každý, kdo nezávodí. Bez rozdílů pohlaví. Příkladů je bezpočet.
Saša je prostřední ze tří bratrů. Oba jeho rodiče byli silné osobnosti, tudíž se s minulým režimem těžko snášeli. Taky na to dost výrazně existenčně doplatili. Toto rodinné prostředí Sašu zformovalo plus-mínus do dnešní podoby. Vždycky byl samostatný, nesnášel nespravedlnost a měl zhruba představu, co by chtěl v životě dělat. Rozhodně by to ale mělo souviset s motocykly. To se mu i podařilo v nebývalé míře. Možná i větší, než si uměl představit.

Vyučil se zámečníkem, což není úplně to ono, ale k motocyklům to má blízko. A pořídil si na volný chvíle kultovního Pionýra, běžný to nářadí pro začínající motorkáře. Jiná alternativa ani nebyla.
S upraveným Pionýrem (lidově Fechtlem), zakotvil ve Svazarmu AMK Královo Pole. Ten tehdy vedl Jarda Ježek, takto děd závodníka Ondry. Svazarm byl sice odkladištěm vysloužilých lampasáků, ale uměl i podporovat motoristický nadšence v jejich sportovní činnosti. Dalo se proplouvat za cenu různých přiblblých závazků k VŘSR atd. Po vlastním Pionýrovi Svazarm Sašovi pomáhal, když postoupil na velký motocykly. Soutěže ho bavily, ale táhlo ho to na silnici. Jenže na čem?
Protože tehdy (i teď) byl zvyklý si poradit, implantoval svou terénní techniku na silnici. Mezi kapotovanými speciály jeho polocross působil velmi exoticky. A nejeden pilot se ušklíbl. To vše jen do chvíle, než Saša vyrazil na trať. Potom se děly věci. Vozil i věnce z oblastních závodů jako Vranovice, Ořechov, Kněžpole atd.

Ještě poznámka k výstroji. Sašovo vybavení sestávalo z vypůjčené přilby, pracovních rukavic, bundy tzv. křiváku a letitých kožených rajtek. Boty záhy prodřel, a tak je vyspravil izolačkou. Jako většina ostatních závodníků.
Jeho výsledků si všimli lidé z AMK Pisárky a nabídli mu Yamahu 250 po Lojzovi Stloukalovi. S tou se Saša nějak nemohl sžít, a tak ji po pár závodech s poděkováním vrátil.

Důležitým člověkem v Sašově životě se stal Milan Horák. Ten měl vždycky dobrou závodní techniku. Kdy se poznali se už neví. Saša mu začal mechanikovat a pomáhat. Za to mu Milan občas motocykl půjčil. Na těchto, v té době špičkových motocyklech, Saša nasbíral hodně zkušeností, které se mu později hodily. Nikdy to nerozbil, a tak si myslím, že byly obě strany spokojeny. Jednou v Brně na dromu, když byl Milan indisponován po zranění, Saša osedlal i jeho pětistovku Suzuki. Pro ty, kdo neví, to byla nejbrutálnější a nejzáludnější motocyklová disciplína. Jen pro opravdový závodníky. I tam obstál. Na to Saša nikdy nezapomene.
V té době už měl garáž po Emanu Quirenzovi ve středu města. Tam se scházeli závodníci a vedli benzínový řeči.

Když čas oponou trhnul a přišel rok 1989, otevřeli se nové možnosti. Saša začal v divokých devadesátkách podnikat. Prvotně proto, aby měl prostředky na závodění. Po epizodě se šestkou, kterou promptně rozložil, hledal další výzvy.
V té době se začal rozjíždět tzv. MITO cup, zastřešený republikovým zastoupením CAGIVY. Saša MITO koupil a přitáhl k nim i pár mladých kluků, kterým byl takovým mentorem.
Do MITO Cupu posléze včlenil nový značky, např. Aprilii nebo Gileru a vznikl seriál závodů 125 SP. Jeden ročník Saša i vyhrál. Nevím kolik dnešních pilotů 125 SP ví, kdo tuto třídu u nás zavedl.
Dalším krokem byla třída SUPERMONO. Tady se Sašova cesta zase zkřížila s Milanem Horákem. Saša jezdil Milanovo špičkové Mono Yamaha. A zase k závodění přitáhl další lidi, např. Filipa Strnada. Ten bohužel na Monu při testu zemřel. A k tomu závody veteránů, mopedů, skůtrů atd. Co vrčelo a aspoň trochu vonělo benzínem, na tom Saša závodil. A dobře. Hodně dobře.

O třídu větší 125 SP, tedy 250, přivedl k životu taky Saša. V letech cca 2012 to byla nabitá třída se 40-tkou startujících. V současné době je na vyhynutí. Přestože tuto techniku má plno lidí doma, na závodech se neukážou. Zvláštní jev.
I třída 400 SP je Sašův nápad. A myslím, dobrej. Bohužel je vypisována jen při podnicích CAMS.

O Sašově soukromí nemám žádný právo psát. Ale musím zmínit fakt, že přestože mnoha lidem pomohl, často na to doplatil. Je taková povaha. Třeba je to naivita nebo něco na ten způsob. To mu nelze vyčítat. Je to ale zejména, a především ostudná vizitka těch lidí, že bez výčitek Sašovi fatálně zkomplikovali život jako poděkování za to, co pro ně udělal. Každý ať si to sám přebere.
Další Sašův charakteristický rys je to, že je rád mezi lidmi. Nejen na závodech. On je taková centrála, kde se dá leccos dozvědět, sehnat, vymyslet atd. Bylo to už na Bratislavské, pak v Jundrově, na Bezovce, Bratislavské a teď v Malé Lhotě. Kde je Saša, tam je vždycky veselo.
Poslední roky pořádá spolu s bossem Valachie Rosťou Hrbáčkem Vyhlášení Mistrů Moravy v Malé Lhotě. Je to tradičně velepříjemný posezonní setkání kamarádek a kamarádů od závodů.

Sašu Vysloužila znám dlouho. Fakt dlouho. Nepoznal jsem zatím nikoho, kdo by byl takovou mírou ponořený do motocyklových závodů. A myslím si, že nikdo takový ani neexistuje. Přitáhl k závodům plno lidí, plno dalším lidem pomohl a pomáhá. Je takovým vztažným bodem ostatním závodníkům.
On dokazuje, že když něco doopravdy chcete, dokážete to. Neměl ani finanční ani jiný předpoklady k úspěchům v tak náročné disciplíně, jakou závody motocyklů na silnici bezesporu jsou. Ale dokázal věci, které možná příjemně překvapily i jeho samotného.

Když se se Sašou potkáme, lítají silný výrazy, jak se na závodníky sluší 🙂 Poslouchat nás někdo cizí, musel by si myslet, že se upřímně nenávidíme a za chvilku se do sebe pustíme. Je to přesně naopak. Saša je můj dlouholetý kamarád. A vždycky, když bude potřebovat, budu tady pro něj.

K jubileu mu rád přijdu upřímně popřát a rád si stoupnu do fronty gratulantů. A přinesu třeba pytel kafe Jihlavanky, což je palivo, který Sašu pohání.

Tak VŠE NEJ, kamaráde!

Tvůj Brzda!

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: archív autora