Ital Marco Simoncelli přes to, že jeho život byl velmi krátký, zůstane napořád v srdcích motocyklových příznivců po celém světě. Byl závodníkem celým srdcem a to publikum neomylně pozná.

Marco měl štěstí, že ho v jeho vášni vždy podporovala jeho rodina. Začal jako mnoho dalších na Minibiku. Zde získal dva tituly mistra Itálie v letech 1999 a 2000 a v roce 2002 získal titul Mistra Evropy.

Do světa velkých závodů, tedy Mistrovství světa, vstoupil Marco v roce 2002 ve třídě 125 ccm. Trochu problémem byla jeho vysoká postava, ne úplně vhodná pro malorážkovou třídu. Ale popral se s tím a postupně se propracovával nahoru. Ve své poslední sezoně v osminkách skončil na 5. místě.

Od roku 2006 přestoupil do třídy 250 ccm, kde slavil své největší úspěchy. V roce 2008 získal titul mistra světa, když 6x zvítězil, 3x byl druhý a 3x třetí. V soubojích s jezdci jako byli Bautista, Kallio atd. Následující rok ho sice o titul připravil Hiro Aoyama, ale i tehdy Sic zajel pár skvělých závodů. V paměti diváků v Brně dlouho zůstávala Marcova nehoda z tréninku, kdy přes jeho motocykl ležící na trati, drsně havaroval Taro Sekiguchi. Naštěstí bez větších následků.

Po éře čtvrtlitrů logicky následoval v roce 2010 přestup do nejvyšší ligy, tedy do MotoGP, do týmu San Carlo Honda Gresini. Kolegou mu byl Marco Melandri. Skončit v prvním roce na celkovém 8. místě není špatná bilance, ale nevyhnul se i kritice řady jezdců, že jezdí příliš tvrdě. Například nehoda v Le Mans, při které si Dani Pedrosa zlomil klíční kost, vyvolala velké emoce. A přišly i další. Marco si vysloužil pověst pilota, před kterým je potřeba se mít na pozoru.
Ale protože to byla jeho přirozenost, nic na svém jízdním stylu a nasazení nezměnil. V Brně se po třetím místě poprvé ve třídě MotoGP postavil na podium. V závodě na Phillip Islandu těsně před osudným Sepangem byl dokonce druhý. V roce 2011 mu byl týmovým parťákem Hiro Aoyama.

Na malajském okruhu Sepang se Marco po pádu dostal do kontaktu s motocykly Valentina Rossiho a Colina Edwardse. Přišel o přilbu a upadl do bezvědomí, z něhož se už neprobral. Závod byl zastaven a následně zrušen. Všichni byli zdrceni.

Poslední závod sezony 2011 ve Valencii se stal tryznou za Marca Simoncelliho. Žádné vítězství se neslavilo, žádné lahve se šampaňským atd. Smutek byl příliš velký. Všichni jezdci napříč kubaturami měli nálepky s č. 58 na motocyklech, přilbách nebo kombinézách. Třídu Moto2 vyhrál Michelle Pirro z Gresiniho týmu a myslím si, že to bylo jeho nejsmutnější vítězství v životě. Fausto Gresini přišel po Dajiro Katovi v roce 2003 o dalšího skvělého šampiona 🙁 Se souhlasem Marcovy rodiny jel ve Valencii Loris Capirossi se startovním číslem 58.

Před pár dny uplynulo 7 let od Marcova odchodu. Nezapomíná se na něj. Okruh v Misanu nese jeho jméno, jeho otec Paolo vede tým SIC 58 ve třídě Moto3.

Vzpomínky na něj jsou takovým mixem jeho krásných závodů, ale drsných předjížděcích manévrů. A hlavně Marco byl milý svéráz, který si na nic nehrál a vždycky zůstával svým. Proto měl tolik fanoušků po celé zeměkouli. Nebylo v paddocku moc takových barvitých figur.

Na mně osobně udělalo velký dojem to, s jakou důstojnou noblesou Marcův náhlý odchod nesla jeho rodina. Přes nevýslovnou bolest nikdy nevznesli sebemenší námitku ani k nešťastným zdravotníkům, kterým Sicovo tělo spadlo z nosítek. Ani k dráze v Sepangu. Přijali to a byli s tím smíření.
Památka Marca Simoncelliho nebude zapomenuta.

ČEST JEHO PAMÁTCE!

Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: Richard Karnok