Dne 2. 12. 2024 by se kamarád závodník Alexandr Vysloužil dožil 65 let. By se znamená, že to budou jeho první nedožité narozeniny. Zemřel letos v lednu. Těžko se mně o Sašovi píše v minulém čase. Pořád je to bolavý, a ještě dlouho bude. Prožili jsme spolu krásný a dobrodružný kus života. Nejen závodního.
Saša Vysloužil byl opravdovým závodníkem. Tělem a zejména duší. Závodění bylo jeho životem a obětoval mu opravdu všechno. Nejprve jezdil enduro, potom přešel na silniční závody. Tam byl myslím nejšťastnější. Mimo jiné si uměl taky motocykly sám chystat a servisovat. Měl konstruktérskou hlavu a k tomu mimořádně šikovný ruce. I proto byl v padocích nezpochybnitelnou autoritou.
Byl Vedoucím! V závodění i mechanických věcech kolem byl opravdu dobrý. Ale v čem byl výjimečný bylo něco jiného. Byl bezpočtu lidem průvodcem, mentorem a oporou při vlastním závodění a při problémech tam vzniklých. Což bylo v podstatě pořád. Dlouhá řada holek a kluků mu vděčí za nekonečný množství člověkohodin radosti ze závodění. On se uměl o tu svou radost s ostatními nezištně podělit. Jako nikdo jiný. To je vlastnost, která rozhodně není daná každému. On ji měl vrchovatě.
Saša mimo jiné taky přivedl na naše okruhy několik tříd. Namátkou 125 SP, 250 SP, 400 SSP. Měly společné to, že byly relativně finančně dostupné a umožnily dalším závodnickým adeptům okusit tu rozkoš ze závodění na dráze. Ale závodil i třeba v šestkách, monech, mopedech atd. Co vrčelo, s tím závodil. Úplně nejspokojenější ale Saša byl, když po závodech ještě v kombinéze mohl s kolegy a se soupeři podrobně závod rozebírat a hodnotit. Tak si ho budu pamatovat, jak tam byl šťastný. A mezi svýma.
Sašovy loňské narozeniny vzhledem k jeho zdraví se už nijak neslavily. Nebylo to dobrý a každý hovor s lidmi kolem něj jsme začínali otázkou – Co Saša? Drželi jsme všechno, co šlo a doufali v zázrak. Ten se bohužel nekonal. Saša nás opustil. Zbylo po něm velký smutný prázdno.
Ke konci, kdy už mu fakt nebylo dobře se naštěstí mohl spolehnout na lidi kolem. A bylo nás opravdu hodně, kteří tady pro něj a pro Čendu byli. Nejvíc Rosťa Hrbáček a Pavel Roháč. Asi ani nejsou slova, kterým by se jim dala za to vyjádřit vděčnost. Ale nejen oni. Spojilo nás to jakýmsi pevným kamarádským poutem. Cítili jsme, že jsme taková Sašova širší rodina. Když přijdou takový trable, pozná se kdo je kdo. Moc mně hřeje u srdce, kolik nás bylo. Snažit se pomáhat, jak můžeme. Být tady pro něj. Tak jako on tady pro nás byl vždycky.
Když jsem ho viděl naposledy, byl v nemocnici. Poprosil mně, abych mu přinesl něco na čtení. Samozřejmě jsem netušil, že ho tehdy vidím naposled. Ale snad nikdy za ty roky, co jsem ho znal jsem neměl tak intenzivní pocit kamarádství. Že jsme si blízcí. Tam jsem ho měl. Neumím ten pocit popsat, ale vzpomněl jsem si na něj, když jsem od Čendy dostal tu smutnou zprávu, že Saša už není.
Saša Vysloužil byl složitá osoba. Pro ty, co ho neznali uměl být hodně drsný a pichlavý. Život se s ním zrovna nemazlil. Málokdo by ustál takový rány osudu jako on. Ale pro nás, co jsme ho znali blíž, to byl Přítel a Kamarád. Takový, jakých za život moc nepotkáte. Pokud vůbec.
Pod tou drsnou slupkou to byl chytrý a citlivý člověk. Měl moc rád malý děcka a zvířata. Třeba jeho psi si žili už tady na zemi jako v psím nebi. Snad se tam spolu nahoře potkali.
Sašův odchod z tohoto světa byl strašně smutný. A přišel moc brzo. Obrovská účast na jeho pohřbu byla impozantní. Zástupy lidi ze všech koutů Česka a Slovenska se s ním přišli naposled rozloučit. Když jsme se tam objímali a slzeli, nebylo to jen ze smutku nad ztrátou kamaráda. Bylo to i proto, že tehdy nám došlo, že něco nenávratně a definitivně skončilo. Nic už nebude jako dřív.
Saša Vysloužil prožil krásný závodnický život. Hodně z nás vzal do toho světa sebou. Držel nás tam za ruku a ukazoval cestu a směr. Obohatil naše životy jako snad nikdo. Nikdy mu to nemůžeme zapomenout.
Sašo, kamaráde, díky za všechno. Ať seš v závodnickým nebi mezi svým šťastný.
Moc Ti to přeju! A děkuju!
Text: Jaroslav Brzobohatý
Foto: Jiří Šimečerk a archív autora
