V těchto dnech by se dožil Saša Vysloužil 66 let (2.12. 1959 – 15.1. 2024). Bohužel se těchto narozenin nedožil a nám všem co jsme ho znali pořád chybí. Zbylo nám plno krásných vzpomínek na výjimečného člověka a kamaráda.

Jestli někdo byl motocykly a závoděním na nich doslova pohlcen, byl to právě on. Věk v tom nehrál žádnou roli. S mladickým elánem závodil a šrouboval vlastně až do konce svých dnů. Mládí oplývá nadšením a elánem, stáří spíše zkušenostmi. Saša to obojí uměl spojit a dávalo mu to smysl a radost. A protože byl tvorem společenským, bylo kolem něj vždycky plno lidí podobného naturelu. Uměl vyvolat dojem, že i ta nejsložitější věc je přece jednoduchá a řešitelná. A svým nadšením pro závodění inspiroval plno lidí k tomu, aby ho následovali na závodní dráhu. Podělil se s nimi o tu radost tam být. Tak jak to uměl jenom on. Neměl to v životě jednoduché. A možná právě proto to chtěl ostatním ulehčit. Pomáhal, jak mohl. Bohužel často lidem, kteří si to nezasloužili a zachovali se k němu hodně nepěkně.

Není mnoho lidí, kteří umí i zůstat i v pozdním věku klukem. Saša to uměl. Sebebláznivější nápad ho nadchl a byl pro něj ochoten cokoliv udělat. Mělo to podmínku – musely v tom být motocykly. Lidi tohoto typu jsou ostatním někdy podezřelí. Že nedělají to, co ostatní. Že vybočují z řady. Sašovi to bylo upřímně jedno. Nezajímalo ho co si lidi myslí. Vždycky si žil podle vlastních pravidel.

Říká se, že člověk, který má rád zvířata, má rád i lidi. Saša Vysloužil měl rád obojí. Všichni jeho psi měli život jako v psím nebi. Měl je rád a oni jeho. Měl rád i děcka. Na jeho poslední adrese na Lánech za ním chodily, říkaly mu strejdo atd. To byl kontrast k tomu, jak tvrdým soupeřem uměl být na závodní dráze. V disciplíně, kde jde o zdraví a někdy i o život. Saša ke zraněním, kterých si taky užil vrchovatě, přistupoval pragmaticky. Bral to jako součást toho, co dělá. Že to k tomu patří a nijak zvlášť to neprožíval.

Být Sašovým kamarádem nebylo jen tak 🙂 Pamatuju si, jak jsme jednou spolu někam jeli. Bylo to v zimě a Saša pochopitelně celou cestu hulil. Z auta se stala pojízdná plynová komora a přijeli jsme do cíle poněkud přidušení. Jemu to ale nijak nevadilo. Popravdě ani mně. Když jsem se pokusil otevřít okno, abych aspoň trochu ten kouř uvnitř zředil vzduchem, odmítl to se slovy, že mu táhne na pleš 🙂 Když jednou ležel po jednom ze svých crashů v bohunickém špitále, spustil tam svým kouřením na WC požární alarm. Prostě Saša!

Dalším jeho osobnostním rysem byla náruživá náklonost ke kávě Jihlavanka. Myslím, že byl zdaleka největším jejím odběratelem v dějinách této firmy. Jeho organismus to snášel s pozoruhodnou lehkostí. Jsem přesvědčen, že mu Jihlavanka kolovala v žilách s malou přítomností lidské krve 🙂

Se Sašou jsem prožil krásný kus života. Nejen toho závodního. Ale toho především. Měl jsem ho rád a na každý setkání jsem se těšil. On byl chytrý chlap a o věcech kolem sebe přemýšlel. A měli jsme spolu hodně krásných a dobrodružných zážitků.

Ke konci už mu fakt nebylo dobře. Báli jsme se o něj a snažili pomáhat, jak to šlo. Byli jsme taková Sašovská rodina. Jsem pyšný a vždycky budu na to, že jsem tam patřil. Jak mně tehdy napsala kamarádka Zuzka, teď se ukáže, kdo je kdo. Jak on tady vždycky byl pro nás, snažili jsme se opravdu upřímně být tady pro něj. Nikdo nemusel, ale všichni jsme chtěli. Spojilo nás to.
Poslední rozloučení bylo smutně důstojné. Obrovská účast lidí ze všech koutů země mu byla poslední poctou. Přijelo i plno kamarádů ze Slovenska. Tam všude zanechal Saša svou stopu. Možná všudypřítomná přítomnost nebezpečí motocyklového sportu dělá ty vztahy tam jaksi pevnější. Jestli je to jen tím, nevím. Ale je to tak.

Nikdy už nikdo takový nebude. V každým z nás, co jsme ho znali a měli tu čest být jeho kamarády, zanechal kus sebe. Velký a krásný kus. Jen tady měl ještě být. Chybí nám každý den.

Čest jeho památce!

P.S.
V polovině listopadu tohoto roku oslavil kulaté jubileum (80) Sašův šéfinženýr Pavel Flek. Na následné krásné a důstojné oslavě jsme s Pavlem a kamarády vedli řeči. Tématem mnoha z nich byl právě Saša, náš společný přítel a kamarád. Všechny ty vzpomínky měly jedno společné – byly veselé. Jsem pevně přesvědčen, že by se to Sašovi právě takto líbilo.

Jaroslav Brzobohatý